HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Vodácká výprava za divokými řekami Kyrgyzstánu

Vodácká výprava za divokými řekami Kyrgyzstánu

Na Ondrovi Pokorném mám nejradši to, že když se řekne, že se jede na vodu, tak se jede na vodu.

Výpravu do Kyrgyzstánu, dlouho opomíjené země, která je v současné době díky snadné dostupnosti víc a víc populární, jsme s ním chtěli udělat v české skupině. Naneštěstí jakmile zaznělo „tak teda koupíme ty letenky“, zbyli jsme dva – já a Ondra.

Ondru asi není třeba složitě představovat – po tom, co se vrátil ze studií v Rusku, zapsal se do myslí vodáků několika odvážnými činy. Naštěstí se nedávno přistěhoval do Podkrkonoší a měli jsme šanci hodně se sjezdit. A nakonec zachránil i naši výpravu – má totiž ze svého pobytu v Rusku ty nejlepší kontakty. Expedice ve dvou by byla nesmysl, ale telefonát Tomassovi dal rychle novou naději, s Egorem totiž pořádali výpravu s velmi podobným plánem, a protože Ondru dobře znali, věřili mu, že ani já je v týmu nezklamu a oba nás do skupiny přijali.

Můj cíl na téhle výpravě byl jasný – odnést si co nejvíc zkušeností a zážitků a okoukat, jak to dělají světoběžníci, ostřílení nejtěžšími peřejemi na světě.

Po klasických peripetiích na letištích jsem se nějakým zázrakem i s lodí dostal do Biškéku – komunistického města, vybudovaného pro národ, který města nezná. Ano, kočovná povaha Kyrgyzů je zřejmá všude. Padesátihlavá stáda koní na čtyřproudové dálnici nebo jurta v proluce mezi paneláky je tu zkrátka normálka.

Do Biškéku se brzy začali slétávat další členové týmu – Daniel, tovární jezdec Exo kayaks, Joe, bývalý mariňák, několik potrhlých Skotů (kteří se později ukázali jako skvělí přátelé), Moritz, Alona, a konečně dvojka – Egor a Tomass.

Chladná rána soutoku / F: Tom
Chladná rána soutoku / F: Tom

Po navázání na tři všehoschopné Mitsubishi Delica 4WD se přesouváme podél bývalé hedvábné stezky na první řeku – tou je Chuy – trojkočtyřka s průtokem zhruba sta kubíků. Sedáme na ni další den ráno, zvykáme si na rychlost vody a taky se ve skupině pořádně oťukáváme. Jednodenní řeka teče nádhernou stepí, bohužel podél silnice, od které se oddělí až v závěrečném kaňonu, kde se do ní také vlévá Chong-Kemin, náš další cíl.

Chong-Kemin teče údolím alpského rázu podél hranice s Kazachstánem. Sedáme na vodu v místě, kde se údolí otevírá do menší pánve s výhledy na ledovce, odkud řeka pramení. Průtok do třiceti kubíků se postupně, jak řekou tři dny sjíždíme, zvedá až na nějakých osmdesát. První kaňon je hodinová záležitost, následovaná třiceti kilometry nádherné krajiny.

Druhý už je větší legrace – vypasené válce a technické přejezdy, téměř všechno na oči. Tomass ráno mluvil o prohlídce nejtěžších peřejí. Prvního místa ve skupině se ale ujímá Ondra. „To je dobrý, dokud ho Tomass nechá vést, nic nám nehrozí“. Opak byl pravdou. Po dvoukilometrové šťavnaté pětce „na oči“ ve vracáku sotva popadám dech. „To jsem chtěl prohlížet,“, říká Tomass. Já jsem nakonec rád, že jsme to projeli takříkajíc durch. Kdybych to viděl ze břehu, možná bych vyměkl. Dál nás čekala ještě asi tři podobná místa a úsek, který Tomass nazval „Dál už jeďte klidně každý sám, žádné další peřeje“. Asi tušíte, co si představit, když Rus řekne „žádné další peřeje“.

Ráno opakujeme druhou soutěsku v mnohem méně vypjatém duchu. Třetí je stejně obtížná, jen je do peřejí málo vidět, a hned ta úvodní je přenáška (podle stavu vody): uprostřed v rychlém jazyku leží pyramida, o kterou se masy vody impozantně drtí. Následuje několik peřejí typu Iselkatarakt, postupné vyklidnění a asi desetikilometrový fun-run, kde naše pouť po řece končí. Vysedačka je u druhého vojenského stanoviště se závorou, míněno po proudu.

Řeky v Asii mají české vodáky co naučit
Řeky v Asii mají české vodáky co naučit

Po těchhle úvodních řekách následuje přejezd na Naryny – legendární řeky této země. Jelikož opouštíme severní svahy pohoří Ťan-Šan a chystáme se do mnohem méně obydlené (nebo také vůbec neobydlené) části na jih od průsmyku Dolon-Ašúsu, dokupujeme potraviny (vodku) a protože jsme docela vyčerpaní a přejezd zabere celý den, volíme k přespání malebnou pláž u jezera Issykkol. Další den jedeme neuvěřitelně suchou krajinou na soutok malého a velkého Narynu a rozbíjíme tu tábor – sem budeme z obou přítoků za pár dní slavně připlouvat.

Oba Naryny mají soutěsky. My volíme jako první Kichi Naryn, tedy malý. Pár peřejí s podemletými protistěnami a velké vlny jsou jen slabou ochutnávkou toho, co se na nás chystá. Jako jeden z mála přenáším Bridge Minus One, peřej, kde se sto kubíků zavře do tří metrů a jen těžko uhlídáte, aby vás balíky šedé vody nepřežvýkaly. Ovšem kdybych věděl, co mě čeká v kaňonu, asi bych to klidně jel pozadu a bez pádla. Bridge Rapid, neboli peřej pod mostem, je dnes obtížná – stav vody uzavírá ideální stopu, znesnadňuje orientaci v nájezdu a z pravého kanálu dělá masomlýnek. Naštěstí je na hraně nejhorší části vracák – z něj přenáším stěžejní část a koukám, jak Moritz plave v pravém kanálu. Když vidím, jak dlouho voda mlela jeho loď, tak mu večer pogratuluju k druhým narozeninám. Zbytek skupiny (Já, Erik, Alona, Tom a Joe) následuje Egora kaňonem – prohlížet nejde. Naštěstí. Výhoda stokubíkových válců v místě, kde je řeka široká pouhých osm metrů, je, že vás protlačí spodem ještě dřív, než stačíte opustit kajak. Plavat tu není jednou z možností. Další peřeje jsou technické a není do nich vidět. Večer půlka party zamyšleně civí do ohně a Tomass se směje pod fousy – ví, co nás čeká v dalších dnech.

Základní informace pro cestu

Letenka – 9000 Kč (Turkish Airlines) + 90EUR kajak, v akci bez kajaku až 6000 Kč

Sezóna – červenec až říjen – v červenci nebezpečí průlomů ledu, vhodné na menší ledovcovky, později naopak vhodné období pro vodnatky

Auto s řidičem – 100USD na den – řidiče, co znají přístupy na řeky vám zajistí například Aksai Travel Biškék. Doporučuji řidiče křesťana a zvyklého jezdit s turisty.

Auto hatchback bez řidiče – od 40 USD

Ceny – bílý chleba 4-7 Kč, Šašlik (jemná baranina se špekem, cibulí a chlebem) v obyčejné jídelně do 55 Kč, láhev vodky od 40 – velmi dobrá je už za 160 SOM (60Kč), benzín cca 16Kč/litr.

Jazyk – Ruština (azbuka nutností). Anglicky nebo francouzsky jen v turistických místech (hotely a národní parky).

Lidé – 80 % obyvatel jsou muslimové. Vstřícní, bodří, pití tolerují, přesto se doporučuje nepít na veřejnosti a do mešity si vzít slušné oblečení. Za marihuanu tu hrozí opravdu vysoké tresty.

Další řeka, Velký Naryn, na nic nečeká. Za první zatáčkou se sevře, jedna nebo dvě drsnější peřeje, a musíte ven z lodí. Není to sice poznat, ale na konci třetí peřeje následuje pětimetrový skok do kotle, kde je vývařiště snad dvacet metrů. Přenáška je náročná, levý břeh je strmý a skalnatý, bez házeček to nejde. Kromě Tomasse a Egora všichni nesou až pod následující peřej Pět zákrut. V každé zákrutě je skok s velkým válcem a podemletou skálou. Myslím, že ani naší vedoucí dvojici se do toho nechce, jen jsou líní absolvovat příšernou přenášku, a tak to risknou.

Zábava na posledních kilometrech Velkého Narynu / P: Joe / F: Tom
Zábava na posledních kilometrech Velkého Narynu / P: Joe / F: Tom

Zbytek kaňonu jedeme v našem dobře známém ruském tempu, i když ani tady není nic zvláštního peřej WW IV+. Naštěstí nám zlepšuje náladu tréning kickflipů na velkých vlnách.

Na nasedačku na Velký kaňon Narynu dojíždíme v noci po cestě, kde jsou díry, které by naše auta hravě spolkly. Taky krajina se změnila, přes průsmyk na Ala-buga vede (ne)cesta slepencovým pouštním pohořím. Jsme odpočatí, a tak ještě děláme výborné šašliky z „baraniny“ a sledujeme chuchvalce komárů, které na nás útočí, jakmile zhasneme lampičky, na které útočili předtím. Díky tomu jsem spal dohromady tak půl hodiny. Nasedačka je na pravostranném přítoku Narynu, na jediném mostě, kam se dá se čtyřkolkami dostat.

Jedeme hnědou „smectou“. Po asi deseti kilometrech ochutnávek (řeka má asi 500 kubíků, a tak si na svůj průtokový rekord zvykám s otevřenou pusou a vykulenýma očima) přichází velká peřej. Splaz, který po půl kilometru pětky zvolňuje na WW IV, kam až oko vidí. Nabízí se několik stop, všechny je těžké trefit, ale nakonec všichni zdárně sjíždějí. Po patnácti kilometrech obřích vln a jeskyní v podemletých stěnách přijíždíme k začátku kaňonů. Nesení už nepřipadá v úvahu a hned vstupenka je uzoučký průjezd mezi dvěma žumpami – někdo trefuje, kdo ne, je propasírovaný spodem. Poslední možná prohlídka je z půl kilometru vysoké skály nad hrdlem druhého kaňonu, odkud je vidět asi 300 m řeky. „A takhle to je tak dalších deset, patnáct kiláků, kluci“ upřesňuje Tomass. Tak jo.

Řeka se na dvou místech stéká do asi pětimetrové šíře a věřte mi, karfioly a víry tu jsou schopné spolykat i hrozen creekovek; jediná obrana je rychlost, a tak makám jako blázen. Okolí je neuvěřitelné. Žluté, naprosto suché skály, poušť, a v ní ledovcová řeka – naprosto paradoxní místo, kde samota a odříznutost od světa doléhá neúprosnou tíží a zároveň oslňuje nevídanou krásou okolí.

Ruská lajna přes největší válce / P: Egor / F: Tom
Ruská lajna přes největší válce / P: Egor / F: Tom

Kaňon jako by byl nekonečný, tolik zákrut, a žádná z nich neodhalí otevřenou krajinu, na tu si musíte počkat, až se protlačíte ohromnou žumpou, kterou uvidíte na poslední chvíli – z horizontu poslední peřeje, ale to už je na zastavení pozdě. No co, stejně nejde obnést. Tomass čeká dole a uznale hodnotí vývrtky a piruety, které ve vírech vykrucujeme. Poslední úsek ohlašuje jasné znamení – příšerně silný protivítr, který nekončí až do vysedačky. A ta ještě není úplně blízko. Jedeme totiž trojdenní úsek v jednom dni (80 km).

Egor je k neutahání – proti větru cvičí rovinky. Já, Ondra a Dan se rozhodneme mu to nedarovat, nejdřív utavíme Egora, potom Dana a s Ondrou si to šťastní rozdáváme až v posledních peřejích před vysedacím mostem. Takovou euforii z dokončení řeky jsem snad v životě nezažil – aby ne, kvalitní divoká voda, krajina, kterou uvidíte málokde na světě, a to všechno z lodi, v nejlepší společnosti, a navíc skvělý sportovní výkon, víc si přát ani nelze.

Čeká nás už jen přejezd na Kekemeren, a protože nejbližší cestu blokuje sesuv, volíme dlouhý přejezd přes jezero Song-kul. Celý den v autě se Egor rozhodne zkrátit hned snídaní – smaží totiž neobyčejné lívance, a tak si cestu připomínáme až další den ráno z fotek těch, kteří si při požírání lívance zapomněli v ruce foťák.

Večírek odnesli Angličani – zatímco se mi technická čistá „menší“ řeka jede skvěle, Joe plave a jeho loď se láme o kámen. Alby si nechává najet nejtěžší peřej ode mě, něco na mě křičí, nevím co, a pak to nasmaží do obřího válce. Do třetice Adamovi uplave pádlo, a když dostane levé, okamžitě se práskne v peřeji, kterou Egor odpádloval rukama.

okolní krajina je neuvěřitelně suchá
Okolní krajina je neuvěřitelně suchá

Druhý den jsou proto kluci opatrní, řeka v horním úseku je techničtější, ale pořád zábavná. Jedeme každý den asi 40 km – od soutoku několika menších řek v horské pánvi až po první velkou vesnici se dá řeka jezdit v podstatě kdekoli.

Výprava uběhla jako voda, a po závěrečném, sice zábavném, ale mírně unaveném večeru v Biškéku většina kluků odlítá. Loučení je rozpačité a ne úplně lehké. Přeci jen, společná cesta a parťáctví v dobrodružství nás stmelilo víc, než jsme si na začátku mysleli.

Musím říct, že tahle výprava mi hodně dala – jak jezdecky, tak lidsky, ale pro mě to je často totéž. Ruští kajakáři nejsou jen potřeštění bojaři, jsou to kluci úžasně vyježdění a nabití energií a je celkově škoda, že kajaking je tak euroamerický – myslím, že my, alpští odchovanci, se máme v Asii hodně, ale opravdu hodně co naučit.

Stručný popis splutých řek

Chuy – nasedá se 15 km nad soutokem s Chong Kemin a vysedá u mostu (Rudý most) na konci soutěsky asi 2 km pod soutokem. 100 Kubíků, WW IV- na oči, velmi rychlá, minimum vracáků, občas hladový válec.

Chong Kemin – nejsevernější údolí u hranic s Kazachstánem, sjízdné až 60 km nad vesnicí Shabdan (Karsuu). Nasedá se na náhorní plošině za menším průsmykem, poté 2 dny přes tři sevření (od nejlehčího po nejtěžší) WW IV–V+ (X), vysedačka po deseti kilometrech zábavné WW III+ u vojenského checkpostu se závorou. Řeka má styl mezimostí za 100 kubíků.

Kichi Naryn – severní zdrojnice, cca 15km nad mostem přes obrovskou peřej je jednodušších (WW IV), před mostem se řeka svírá, dvě vstupenky do kaňonu WW V (jedna sifon, druhá kapsa!). Kaňon je sice malinko snazší (V-), ale není možné prohlížet ani zachraňovat. Jakmile se řeka otevře, následuje vysedací most.

Velký Naryn – nasedačka kdesi v prérii 50km nad soutokem obou Narynů (bez znalostí řidičů je tu člověk v pytli) těsně nad začátkem kaňonu. Kaňon po 500m WW IV+ padá do vodopádu X(!), přenáška vlevo velmi obtížná. Bezprostředně poté peřej Pět zákrut (V-VI! – kapsy). Poté přenášení nemožné, následuje peřej WW V- vlevo na oči, dále kaňon WW IV+ – III, velice scénické. Na 1 den je to velká porce, doporučuji dvoudenní sjezd.

Naryn – 500+ kubíků, možné jet 140 km od soutoku scénický olej (max WW II) nebo nastoupit na kaňony – nasedačka je jediný most přes přítok Ala-buga (velmi obtížný příjezd). Bigwater WW III+ až do dvoukilometrového závalu – komplexní technická WW IV+. Vlastní kaňony jsou WW IV s obrovským objektivním nebezpečím. 10 – 15km v naprosto kolmých stěnách, záchrana a spaní vyloučeno. Na konci těžko předem viditelný obtížný práh. Dále cca 20 km WW III ­– II, vysedačka první silniční most. Dohromady 80-100 km, ideálně tři dny (první spaní před druhým kaňonem, druhé těsně za ním). Nejscéničtější řeka v životě!

Kekemeren – čistá 100 kubíková technická WW IV+(2x V!) Buď krátký dvoudenní multiday nebo 2x jednodenní s převozem aut. Nástup vesnice Kojomkul nebo most cca 3km pod ní, následuje těžší úsek cca 10km, poté asi 5km olej a 20km WW IV- s jedním opravdu nebezpečným prahem.

Matěj Koudelka se narodil v lednu roku 1993 a pádlovat začal na otevřenkách v oddílu TJ Delfín Jablonec n/N. Otec ho ale brzy naučil i základy na kajaku a v 17 letech se naplno projevila Matějova vášeň pro cestování a dobrodružství na divoké vodě. Od té doby stihl navštívit například Nepál či Kyrgyzstán a zúčastnil se Sickline – MS v pádlování na divoké vodě. Nejradši má ale řeky doma – na pomezí Jizerek a Krkonoš, které sice důvěrně zná, ale nikdy ho neomrzí.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: