Vzpomínání na Standu Chládka

Ema Chládková

Stanislav Chládek, můj drahý manžel, zemřel 25. listopadu 2020.

Standa se narodil v roce 1937 v Československu a v roce 1969 se se mnou a našimi dvěma dcerami – Danou a Petrou – přestěhoval do USA. Jeho profesní kariéra se odehrávala zejména v oblasti vědy. V Československé akademii věd se zabýval biochemickým výzkumem, na který později navázal v Texas A&M University a Wayne State University.

Jeho druhou profesí byla voda a všechno možné kolem ní. Založil společnost Great River Outfitters, která do USA dovážela a prodávala mořské kajaky. Standa byl jednou z hlavních organizačních sil takzvaných Great Lakes Seakayaking sympozií, mnoha workshopů a seminářů. Frank Goodman, britský expediční seakajakář a výrobce a designer mořských kajaků byl Standovým životním kamarádem a inspirací nejen v byznysu, ale také v objevitelských výpravách.

Standa využíval svoji nekonečnou energii v mnoha dobrodružstvích, zejména na divoké vodě a moři, ale také na lyžích. S kajakem procestoval mnoho destinací jako Maine, Florida, Skotsko, Wales, Orkneje, Francii, Isle of Man, Chorvatsko, Irsko, Washington, Britskou Kolumbii… V roce 1999 společně s Nigelem Dennisem úspěšně zvládli první kajakářské obeplutí Velikonočního ostrova v Jižním Pacifiku. V roce 2000 byl Standa členem expedice na Shetlandské ostrovy a Antarktidu.

V pokročilejším věku se Standa věnoval zejména svým koníčkům: historii, archeologii, etnografii, fotografování a objevování s hlavním zájmem v původních kulturách Severní a Střední Ameriky. Jeho výpravy v oblasti Aleutských ostrovů a podél pobřeží Aljašky vedly za pohřebními jeskyněmi a přístavními místy starých Aleutů. Standa také cestoval do Střední Ameriky, kde studoval a fotografoval rituální jeskyně a další pozůstatky civilizace starých Mayů. Z jeho cest a bádání vznikly tři knihy s krásnými fotografiemi, mnoho článků v časopisech a také řada přednášek.

Jeho chuť do života byla nepřekonatelná a jeho schopnost zaujmout vyprávěním také. Za sebe mohu říci, že život s ním nebyl vždy lehký, ale rozhodně nebyl nikdy nudný.

Já, naše dcery Dana a Petra i pět vnoučat Zoe, Maya, Emi, Thomas a Peter na Standu vzpomínáme a nikdy nezapomeneme.

Honz Novotný

Velmi osobní vzpomínka na Standu Chládka

Zpráva o Standově smrti mě zastihla nepřipraveného. Když jsme se před rokem v Praze loučili a vzpomínali na naše společné zážitky, bylo nám jasné, že už si společně asi nezapádlujeme. Ještě letos v říjnu jsme si vyměnili pár mailů u příležitosti jeho narozenin. Tehdy mi sice napsal, že na tom není dobře a už se v tomhle životě neuvidíme, přesto jsem doufal, že ještě nebude tak zle a věřil jeho nezlomnému elánu a touze po životě plném dobrodružství.

Poprvé jsme se se Standou potkali úplnou náhodou v létě 2001 na výstavě v Salt Lake City. Bloumal jsem tam s novinářskou visačkou od stánku ke stánku a hledal novinky na příští sezonu, když najednou se na mě zpoza hromady seakajaků britské provenience vyřítil vysoký rozcuchaný chlap a divným přízvukem se ptal na moje jméno. Trvalo mi drahnou chvíli, než jsem se vzpamatoval a došlo mi, kdo je vlastně tenhle „Stan“, majitel firmy Great River Outfitters, jeden z nevětších průkopníků moderního seakajakingu v USA, ale hlavně československá vodácká legenda! Zjistili jsme, že máme několik společných přátel, vyměnili jsme si kontakty a já už si tenkrát usmyslel, že o tomhle člověku napíšu zajímavý článek do českého vodáckého časopisu, který v té době ještě existoval jen v mojí hlavě.

To jsem ale ještě pořádně neznal Standu a jeho nevyčerpatelnou energii. Hned jak jsme začali vydávat Hydromagazín, stal se jedním z nejaktivnějších autorů a zásoboval nás neustále skvělými fotografiemi a články z nejšílenějších expedic i vzpomínkami na historii a osobnosti československého vodního slalomu a sjezdu. Kromě toho ale hledal parťáka pro svoje pádlovací výpravy, když si jednou nebo dvakrát za rok odskočil do Evropy. Vlastně ani netuším, proč si vybral zrovna mě, ale rozhodně toho nelituju. Hltal jsem nejen jeho zkušenosti, ale i neuvěřitelné množství historek a drbů z jeho pestrého života. Za těch pár let jsme spolu objeli skoro celé pobřeží Jadranu či Korsiky, ale podnikli i spoustu kratších výprav na řeky v Česku. Dodnes mě mrzí, že náš největší společný projekt, kterým měla být Standova poslední výprava na Aleuty, se nám zrealizovat nepodařilo.

Na Standovi jsem vždycky nejvíc obdivoval jeho zápal, nezlomnost a tah na branku, se kterými šel za svým cílem. Cokoliv si usmyslel, dříve nebo později uskutečnil. Překypoval energií, a přestože byl o generaci starší než já, často jsem se musel pěkně snažit, abych stačil jeho vytrvalosti a houževnatosti. Fascinovala mě jeho schopnost jít do hloubky ve všem, co ho zajímalo a taky rozsah jeho zájmů. Nepřekonatelným způsobem dokázal skloubit svojí vášeň pro seakajak a zájem o historii, archeologii a etnografii, když zkoumal kulturu a tradice původních obyvatel Ameriky, mimo jiné právě na výpravách do pohřebních jeskyň lovců velryb na Aleutských ostrovech. Výsledkem jeho záliby je celá řada obsáhlých publikací věnovaných nejen Aleutům, ale také severoamerickým Indiánům nebo středoamerickým Mayům, ve kterých se nezapře jeho vědecká minulost a skvělá schopnost obsáhnout a zpracovat ohromné množství informací.

Standovým odchodem jsme ztratili velkou vodáckou i vědeckou osobnost a já skvělého přítele. Vzpomínám na tebe, Stando, děkuju za všechen čas, který jsme spolu strávili.

Martin Bauer

„…Standa Chládek – chlápek, který dokazuje, že věk a zdraví jsou jen otázkou osobního rozhodnutí. Standova vitalita i mě, chlápka o generaci mladšího (narozeného stejně jako on 13. října) nabíjí na další desítky let.“

Tohle jsou úryvky z mého příspěvku do předmluvy Standovy knížky Po stopách lovců velryb v severním Pacifiku. A platí to i poté, co Standu přemohla zákeřná choroba.

Trochu jsem mu crowdfundingem pomohl s vydáním té knihy a zažili jsme i spoustu zábavy na „turné“ při jejím křtu – v Jablonci nad Nisou v klubu Na Rampě, ve Žďáru nad Sázavou v kavárně U tety Hany i v hospodě u Trojského kanálu. Všechno místa, kde se pohybují lidé, které přitahuje sport, příroda, kultura, obecně zajímavé lidské činnosti a výrazné osobnosti kolem nich. A k těm Standa nesporně patřil.

Seznámili jsme se asi před 10 lety. Pozval jsem ho na Rampu s jeho přednáškou o pádlování na Aleutech a záhy jsme se stali kamarády – dokázali jsme si hned povídat úplně o všem. Sdíleli jsme nadšení pro poznávání nových věcí. Na Rampě i u mě doma po jeho přednáškách u flašky červeného jsme do velmi pozdních hodin klábosili o pádlování, historii, ženskejch, starých kulturách, cestování i o politice. Tam jsme se neshodli jen v hodnocení té americké a jejich prezidentů, ale hádali jsme se a vzájemně přesvědčovali jen v přátelském duchu.

Vnímal jsem ho v jeho roli průkopníka seakajaku, vyprávěl mě o své závodní kariéře ve slalomu na mixové deblovce s manželkou Emou, o divoké vodě i moři, vyměňovali jsme si zážitky z míst, kde jsme byli oba nebo jen jeden z nás. V poslední době ale nejvíc času trávil na cestách za svými nadšeneckými výzkumy civilizací severoamerických indiánů, Inků i Mayů, jejich jeskynních maleb, pohřebišť a dalších stop. Napsal či rozepsal několik knih na tato témata.

Od Standovy poslední návštěvy v Čechách mám text jeho rozpracované knihy o Mayích. Potkal jsem se v říjnu s Renatou Collard, se kterou Standa na některých knihách spolupracoval. Společně se o vydání minimálně té mayské pokusíme.

Zdravím tě na druhý břeh, Stando!

Borek Janoušek

Standa patřil v době kolem 60. a 70. let k nezanedbatelným a platným členům reprezentačního družstva vodních slalomářů. Proto moje krátké vzpomínky budou patřit této době.

První vzpomínka

Jedno reprezentační soustředění na rakouské řece Salza ve Wildalpenu bylo pro všechny velmi náročné. Bydleli jsme jako vždy co nejlevněji, tenkrát v ubytovně pro řádové sestry (přísně odděleni). Po hodně náročném tréninku za velké vody a chladného počasí jsme místo nařízeného odpočinku s několika členy soustředění vyrazili „odpočívat“ do jedné z místních restaurací. Dostatečně odpočatí a osvěženi jsme kráčeli do našeho přechodného bydliště. Bohužel ubytovna s velmi přísnými pravidly byla nedobytně uzavřena. Jedno okno v prvním patře, kde jsme měli naše pokoje, bylo pootevřené. Pro mne to byla jasná výzva. Po členěné fasádě jsem vylezl k pootevřenému oknu, vstoupil dovnitř a bohužel vzbudil spící Emu a Standu. Omluvil jsem se, a tím vše pro mne skončilo. Vpustil jsem zbylé rozveselené kamarády a všichni jsme se uložili ke spánku před dalším perným tréninkovým dnem. Po několika měsících mě však Standa oznámil, doslova: „Ty vole. Po tvém pozoruhodném vpádu do našeho pokoje ve Wildalpenu jsem už nemohl usnout a teď čekáme s Emou potomka.“

Druhá vzpomínka

Na závodech na Lipně tehdejší státní trenér Karel Knap si celé družstvo po první jízdě sezval k poradě a konstatoval: „Za čtvrtou brankou musíte razantně do válce ulomit, jako to umí Standa s Emou.“ My všichni jsme to věděli, ale do válce před pátou protivodou jsme jeli velmi opatrně a tím jsme branku o několik metrů podjeli a ztráceli cenné vteřiny. Mě to nedalo a jen jsem tiše zamumlal: „Jo to je tím, že Standa, na rozdíl od nás, nic bez brýlí nevidí.“

Historek, které by nám Standu připomněly, by bylo ještě mnoho, a tak nakonec vzdávám úctu člověku a kamarádovi, který nás nedávno opustil.

Zbyněk Sadil

Standa měl v sobě několik osobností: vědeckou, kanoistickou a objevitelskou. Ty všechny se prolínaly a jedné bez druhé to moc nešlo. O vědecké mnoho psát nemohu, ta byla mimo moje chápání, ale přesto byla s námi na akcích a cestách, které jsme spolu podnikli. Byla s námi v systematičnosti a hloubce přípravy.

V dávnověku, na začátku šedesátých let po skončení kvalifikačního závodu na Čeňkově pile přišel Standa s geniálním nápadem, sjet Křemelnou od bývalé vesnice Stodůlky. Byla krásná voda, trochu sněžilo. První problém, kdo pojede, byl vyřešen brzy – Standa s Vaškem Jindrákem a my s bratrem. Druhý problém, dopravu, nakonec vyřešil Chládkovic pidi Fiat 600D a řidička Ema. Bylo v něm dost těsno a pod 2xC2 nebyl vidět. Třetí problém, že Křemelná protéká vojenským prostorem vyřešilo, že byla neděle a vojáci neměli služby. To nevyšlo, Emu zpátky pustila hlídka jenom proto, že nevěděli, co s ní. Start u mostu do bývalých Stodůlek jsme odhadli podle staré turistické mapy. Až k řece dojet nešlo, lodě jsme táhli loukou dolů mezi několika zrezivělými kanóny, u kterých se pásl jelen. Za řekou trosky vesnice, která jistý čas sloužila jako dělostřelecké terče. Voda krásná, ledová, zcela neznámá. Často jsme vylézali z lodí, tedy háčkové, Standa a můj bratr Přemek. Asi v 1/2 cesty brácha prohlásil: „nevystupuji, mám zmrzlé prsty, už se znovu nezašpricuju.“ Dál jsme jeli bez prohlížení, stále zmrzlejší, neoprén a podobné vybavení jsme znali z vyprávění. Na Pilu jsme dojeli, připadali jsme si skoro jako hrdinové až do chvíle, než jsme si potřebovali zapnout kalhoty. Ema se postarala o Standu, ale zapínat poklopce nám ostatním se jí nechtělo.

Dokonalost Standovy přípravy je ještě dnes uložena například na Jizeře mezi Mýtem a ostrovem Hrůzy. Okolo roku 1968, kdy jsme se nechtěli povinně bratřit 9. května na závodech v NDR ve Zwickau, Standa přišel se splavňováním výše uvedeného úseku řeky. Obvykle tam na začátku května tekla pěkná voda. Měl to pečlivě připravené, nakreslené a pojmenované. Kameny nesly jména komunistických předáků, např. Novotný, Bilak a mladším už nic neříkající Mamula, Jodas a další. Většina kamenů odešla ze světa i s jejich jmenovci, všechny (ty kameny) jsme rozstříleli, ale jeden záludný, Jodas, tam zůstal. Vždy když tento kámen míjíme, oceňujeme Standovu genialitu. Kámen je skrytý lehce přetékající vodou, pevně zakotvený, zákeřný, ve shodě se jménem, které pro nás stále nese.

Později, když Standa zakotvil v Americe, jsem s ním absolvoval i několik cest po světě. Výlety byly pečlivě připravené, měl jasnou představu, co do svých knih o Májích potřebuje. Na jedné takové výpravě v Mexiku, kdy moji neznalost španělštiny jenom lehce převyšoval, jsme jeli kamsi na okraj džungle, prohlédnout sotva odkrytou pyramidu. Přesně věděl, jak se stupně pyramidy nahoru zmenšují, stejně jako hlavy na nich umístěné po stranách a bílé koule, které měly ty hlavy mít u nosních dírek. Za tento popis se omlouvám znalcům Majské kultury, takto si to pamatuji. V poslední vesnici, kde byly asi čtyři chatrče a „obchod“, kam už 20 km vedl jenom úvoz, jsme se doptali na jediného člověka, který k pyramidám znal cestu a měl je hlídat. Právě odjel na kole k pyramidám. Jak jsme pochopili směr a správnou cestu netuším. Po chvíli onen pravý člověk mizel před námi do džungle, za plůtek z ostnatých drátů. Nejdříve zapíral, že tam pyramidy jsou, potom že se tam nesmí atd. Standa vyndal spoustu potvrzení s razítky od muzeí a vědeckých institucí, byl připraven. Mexičan jim nerozuměl, ale váhal. Potom připustil, že když dostane dolary, tak nás vezme s sebou. Kolik to bylo si nepamatuji, skončili jsme asi na dvaceti dolarech. „Vstupné“ nám přišlo předražené, ale… Po pěšince jsme se prodrali k pyramidě, opravdu byla zakrytá plachtou, pod kterou se dalo zalézt. Sochy měly bílé kuličky u nosních dírek, Standa byl u vytržení, mě více fascinovala orlí holátka hnízdící u nosních dírek o dvě patra výše, než kde Standa pořizoval detailní fotodokumentaci.

Při společných výpravách jsme pod stanem probrali všechno možné a nemožné. Nikdy jsme se ale nedostali na víru v pána Boha. Nevím, jaký vztah k němu Standa měl, ale Pán Bůh Standu určitě miloval, protože mu pomohl splnit jeho cíle a ještě nad ním stihl nad ním ochrannou ruku.

Standa Klokočník

(vybráno z emailové komunikace)

Pár vzpomínkami na Standu strašně rád pomůžu. Standa si zaslouží, abychom to celý tlačili dál.

V reportáži na Primě jsem chtěl Standovi udělat radost, věděl jsem, že není v pohodě, ale nestihlo se to. Slíbil jsem, že mu to pošlu, natáčelo se ve středu před jeho odchodem. Svinsky mě to mrzí. Nějakou dobu jsem tomu, že Standa odešel, ani nechtěl věřit.

Odešel akorát v termínu, kdy každoročně křtíme lodě a každej rok si takhle v pátek taky vzpomeneme na borce, co už s námi do lodí sednout nemůžou, a přibyl k nim i Standa, navíc na den přesně…

Vzpomínek na Standu mě napadá dost, ale těžko říct, jestli by to někoho bavilo. Ale dostala mě třeba jeho hláška ještě v době, kdy by mě ani nenapadlo, že budu jednou dělat lodě. Nikdy na ní nezapomenu. Standa se potutelně usmál a zeptal se mě: „Víš, jak poznáš pořádný mořský kajak od necek?“. Já na něj jen vykulil oči a Standa se zase jen usmál a odpověděl sám sobě: „No tím, že odmontuješ kormidlo. Pořádnej kajak budeš mít pod kontrolou i bez něj, necky, co vypadaj jako mořskej kajak, ne.“ A začal se smát. Já jsem si z toho málem stříknul do trenek, nicméně mě to do budoucna hodně pomohlo a nasměrovalo mě to (teda ne to stříknutí).

Na Standu zavzpomínal na webu paddlinglife.com také jeho dobrý kamarád Eugene Buchanan a také mnoho jeho kamarádů na osobním facebookovém profilu. Standu si můžete připomenout i na našich stránkách – v rozhovoru, v posledním velkém článku, který pro nás napsal a také třeba ve fotografiích. Fotogalerii jsme mu věnovali v časopisu Pádler 1/2016 a foto na titulní straně, což byl jeho dlouholetý sen, měl v Pádlerovi 1/2017.

Budeme rádi, když v komentářích připojíte i svoje zážitky a vzpomínky.