Na severu Yukon Territorry v pohořích Ogilvie a Wernecke Mountains je jedna z nejmalebnějších oblastí Yukonu. Protíná ji soustava řek s velkým spádem, které jsou poměrně vysoko nad mořem a zároveň daleko na severu. Výsledkem je unikátní alpinská vegetace, nádherné scenérie i rychle tekoucí řeky.
Od jihu k severu tuto oblast, velkou asi jako naše republika, odvodňují řeky Snake, Bonnet Plume, Wind, Hart, Blackstone a Ogilvie. Všechny se slijí do jedné velké řeky Peel, která teče daleko za polární kruh, kde se přidá k řece Mackenzie v její ohromné deltě u Severního ledového oceánu.
My jsme se tentokrát vypravili na řeku Bonnet Plume. Na vodáky tu moc nenarazíte, protože po cestě řeka padá v několika kaňonech a větších peřejích. To nás baví. Zároveň jako všechny řeky v této oblasti nabízí nesčetné možnosti vylézt od vody do okolních malebných hor a vyměnit perspektivu žabí za perspektivu ptačí.
Na řeku nás z osady Mayo dopraví dva hydroplány. Ne že bychom měli tolik bagáže, ale parta se nám na tuto výpravu dosti rozrostla. Dobrých lidí se do této obrovské země vejde poměrně hodně, takže na jezeře Bonnet Plume vystupuje parta vandráků vybavena kánoemi a třemi packrafty ROBfin. Čeká nás 300 km po řece Bonnet Plume a dalších 250 km po řece Peel, než potkáme nejbližší silnici (spíš bych řekl cestu, i když tady se jí říká Dempster Highway). Začínáme ve výšce 1 100 metrů nad mořem. Zajímavé je, že budeme končit v nadmořské výšce pouhých 8 metrů nad mořem.
Jezero Bonnet Plume oplývá množstvím ryb a průzračnou vodou. Chvilku nám zabere, než najdeme několik soušek, ale nakonec si uděláme pohodu na oblázkové pláži. Na protějším kopci nás zvědavě pozoruje Woodland Caribou, největší druh soba. Chlapci přinesou každému po jednom trofejním lipanovi severním, vytáhneme kytary a je zase dobře. Už skoro 30 let táhneme sem na sever, kde se čas a starosti dokáží rozplynout do neskutečné pohody. Lidé se na sebe usmívají, vzduch je čistý, voda a mysl také.
Po úvodní rybářské a trekové vložce se druhý den pustíme na řeku. Hned začátek je svižný, řeka se prodírá obrovským sesuvem v menším kaňonku plném peřejek a jako břitva ostrých vápencových úlomků proložených místy neméně ostrými břidlicemi. Je to úsek plný taškařic. Hned na úvod si někteří kamarádi zaplavou a dalším se povede udělat velmi hezký rozparek na své nafukovací kánoi ROBfin.
Naštěstí je parta zkušená a již řádně zocelená a oprava zkušeným expedičníkům nezabere víc než 20 minut. Rozděláme oheň, vypustíme vodu ze splasklého dna, osušíme, nahřejeme a je to. Odpoledne zasvítí i sluníčko a nám se pod kaňonem povede najít nádherný kemp se studánkou a krásným výletem do hor.
Další dny jsou plné peřejí a malých soutěsek, řeka nás baví. Postupně se dostaneme k nejobtížnějšímu místu, cca WW IV – pěkný slalom mezi skalkami a válci. Někteří zkouší štěstí v peřejích, většina naložené kánoe rozumně přenese. Přece jenom to máme k nejbližší silnici či nemocnici několik stovek kilometrů.
Horní část Bonnet Plume je sevřená mezi horami pohoří Wernecke Mountains a díky nadmořské výšce je celkem hračka se dostat nad úroveň lesa a zároveň i nad hustý porost vrby a severské trpasličí břízy (Betula nana). Nahoře na hřebenech roste travnatý porost, místy plný brusinek, borůvek a šichy černé. Posledně jmenovaná je moje oblíbená zdrojnice vody a energie. Není moc známá jako jedlá bobule, ale skvěle doplní vodu a zasytí, protože v kanadských horách je jí všude obrovské množství a sbírá se dobře „po hrstech“.
Na kopcích nám příroda nabídne dechberoucí rozhledy na nádherné okolní štíty a hřebeny hor, které se táhnou do nekonečna, bez jakékoliv známky narušení panenské přírody lidmi, kam až oko dohlédne. Samostatná kapitola je pozorovat tok řeky klikatící se mezi horami. Člověk si na řece jen těžko dokáže představit, jak nádherné meandry dokáže tok řeky vytvořit, pokud jí do toho nekecá člověk, popř. jediný místní stavitel vodních děl zvaný bobr kanadský (Castor canadensis).
Že tu nejsme na borůvkách sami nám za chvíli připomene setkání s medvědicí a jejím ročním potomkem. Nádherně vybarvená samice medvěda hnědého strašného (Ursus arctos horribilis) – pro čtenáře Vinnetoua grizzlyho, nás má po větru a v klidu se pase na bobulích stejně jako její potomek. My už tak v klidu nejsme, těžko říct, jak se může zachovat hysterická matka, když najednou zjistí, že má pár metrů za zády vetřelce. Obejdeme se obloukem, jakmile nás zavětří, může si v klidu vyhodnotit, že nejlíp oba udělají, když zdrhnou.
Na horním toku strávíme víc než týden. Řeka tam kromě krásných hor má pro vodáky ještě jednu pěknou peřejnatou zatáčku s finálním dropem. Je to po prohlídce sjízdné (radši bez bagáže), tak si párkrát můžeme zablbnout a zas je večer o čem povídat.
Počasí je typicky yukonské – každé 4 hodiny je jinak. Když se ráno vzbudíme do setrvalého deště, celkem nás uklidňuje vědomí, že odpoledne může být nebe bez mráčku (anebo taky ne).
Za půlkou Bonnet Plume se hory rozestoupí, údolí rozšíří a jeden by čekal, že řeka zpomalí, ale ona naopak přidá. Často, podobně jako tatranská Belá, udělá odbočku do lesa, jindy pádí mezi štěrkovými břehy, hromadami naplavených stromů a jinými útvary v nekonečných meandrech. Hydrologové tomu říkají zdivočelá řeka. Jinými slovy řeka, která si teče, kudy zrovna chce. Tak jak tomu bylo před tisíci lety i u nás. Místy zahlédneme i nevídaný jev – řeka si nahrne koryto vysoko nad úroveň terénu a za jízdy po řece koukáte vedle sebe dolů do údolí. Ne moc hluboko, ale i ta trocha převýšení je celkem zajímavá.
Po 300 km odevzdá již celkem velká řeka Bonnet Plume své vody do řeky Peel. Okamžitě se změní charakter toku a zařezává se do hlubokých stěn břidlicového kaňonu. Později vteče do obrovských ploch severské tundry. Tady překročíme polární kruh. Ačkoliv jsme již jen několik desítek metrů nad mořem, řeka stále teče slušnou rychlostí obrovskými rozlohami pod nyní už modrou oblohou.
Jakmile se řeka Peel uklidní, zastavujeme a na dohodnutém místě vyzvedneme lodní motor, který nám zde nechali piloti hydroplánu.
Z pěti kánoí postavíme vor, naložíme packrafťáky, naladíme kytary a nastartujeme lodní motůrek. Jeho 15 koní nás vesele táhne dál na sever k přívozu přes řeku u osady Fort McPherson.
Tudy vede už zmíněná Dempster Highway, po níž pro nás zítra přijede školní autobus a kámoš Bob odveze 13 větrem, slunkem, vodou a deštěm ošlehaných dobrodruhů zpátky do civilizace. Dneska večer ale uděláme poslední oheň a zazpíváme si 17 dnů, protože zrovna tak dlouho jsme jeli divočinou Yukon Territory.
Na obloze se rozsvítí polární záře, chvíli září v pruzích a pak na obloze udělá gigantický rybářský háček a na něj chytí všechny romantické duše už napořád…
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Bavil Tě článek? Můžeš podpořit naši tvorbu!
Tvoříme původní obsah a píšeme o všem, co se na české vodácké scéně děje. Žádné kopírování cizích zdrojů, všechno je ověřené na vlastní kůži. Tvorba takového obsahu ovšem něco stojí a budeme vděční za podporu naší práce! Využít můžeš QR kód nebo dar zaslat na účet 2303179158/2010 s variabilním symbolem 444999.
Děkujeme!
