Vzhledem k tomu, že už několik let kamarádi v okolí vychvalovali letní Francii jako super zájezd a zatím se odtamtud vrátili všichni nadšení nebo ještě spokojenější, zkusili jsme to letos taky. Parta namíchaná z pražské a moravské sekce byla dopředu zárukou volného tempa a velmi pokleslé zábavy, takže bylo jasné, že zájezd dopadne dobře. A dopadnul. Pojďte se podívat, na několik největších story, které jsme během něj zažili.
Příběh první – ztracené lodě!
Nebudu složitě popisovat cestu, která dopadla jako tradičně večírkem a přesuneme se rovnou na opravdový start zájezdu – do městečka Bourg-Saint-Maurice, kde jsme měli naplánovaný sraz se sekcí Morava. Ten klapl v brzkých ranních hodinách na výbornou a brzy už se dospáváme na loučce u místního slalomového kanálu s plánem sjet si odpoledne na rozjetí řeku Isére. Od lokálů zjišťujeme, že voda teče dvě hodiny dopoledne a dvě odpoledne, takže ta odpolední vlna je naše. Po konzultaci s kilometráží očekáváme pěkné svezení WW IV s několika peřejemi i WW IV+, které dokonce mají i svá děsivá jména. Utkvělo mi zejména Bacon Slicer (plátkovač slaniny).
Když se kanál naplní odpolední vodou oblékneme se a jdeme se pustit do našeho prvního francouzského zážitku. Kanál v Bourgu je téměř přírodní a nemůžeme se ho nabažit, silný proud, velké válce i vlny, spousta zábavných vracáků… Prostě nádhera. Pak už vyrážíme na plavbu řekou, se kterou příliš neotálíme, protože plánovaný úsek je dlouhý skoro 20 km, tak ať nám někde nedojde voda. První část má být lehčí – WW III a v druhé půlce máme být v avizovaném úseku WW IV. Z počátku si libujeme, jak to svižně teče, a nemusíme pádlovat přes žádné rybníky, ale po pár kilometrech nám dochází, že zatím nejedeme žádnou WW III, ale spíš rychlou a nezáludnou WW II. Snad se to zlepší. Po přibližně hodince jízdy zjišťujeme, že nám začíná ubývat voda pod kajaky a je jasné, že jsme dojeli vodu vypouštěnou z přehrady. Naštěstí je nablízku pláž a na ní několik kočiček, u kterých nám ani nevadí zastavit. Ukazuje se, že děvčata se tu objevila z koupaliště, které je hned vedle řeky, takže si jdeme ukrátit čekání na vodu. Lodě necháváme ledabyle pohozené na pláži u řeky a většina skupiny se hned běží smočit v koupališti.
Mě po chvíli napadá, že se půjdu podívat na vývoj vodního stavu a když dojdu k řece vidím, že voda už stoupla. A to natolik, že začala unášet naše ledabyle pohozené bárky, které už si dávaly kolečka v malé lagunce a pozvolna odplouvaly po proudu. Podle jejich počtu už dvě dokonce odpluly. Běžím tedy vyvolat paniku, chytám lodě, které jsou ještě docela blízko břehu, sedám do té svojí a vyrážím po proudu chytat ty dva kajaky, co se rozhodly dojet Isére samy. Ostatní se brzy vzpamatovávají a vyrážejí za mnou. Po chvíli pádlování vidím jeden z kajaků a brzy ho dojíždím a tahám na břeh. Druhý jsem párkrát zahlédl opodál, takže za ním posílám další dorazivší kamarády a brzy máme vše pochytané. Česňa a Tom, kterým lodě odjely po proudu, mají štěstí, že podél řeky vede cyklostezka, takže se k lodím pohodlně dostanou. Být to v nějakém údolí, lezou tam ještě dnes.
Zbytek řeky dokončujeme všichni společně a ačkoliv se v druhé půli řeka sem tam trochu zvlnila, neuvědomujeme si, že bychom jeli nějakou peřej těžší než WW III natož abychom třeba rozpoznali zmíněný Bacon Slicer a další hrůzostrašně pojmenované peřeje. Po zbytek dne se bavíme tím, jak by to bylo skvělé přijít hned první den o téměř všechny lodě na řece WW III a co by nám nato asi řekli kamarádi doma.
Příběh druhý – kroužíme údolím Aosta
Po Isére a zprávách české skupinky, kterou jsme u ní potkali, že ve Francii je sucho, se rozhodujeme dát šanci italské straně a přejíždíme do údolí Aosta, kde teče Dora Baltea a několik menších řek, které jsou ledovcové a tak by měly mít dostatek vody. Ještě večer potkáváme holandskou skupinu, která si chválí Doru Balteu a sděluje nám, že odpoledne mívá vodu i pověstná Ayasse. Plán dalšího dne je tedy jasný. Rychlý úsek na Dora Baltea, pak přesun na odpolední Ayasse a další den nějaká ze zdrojnic Dory Baltey.
Realita je ovšem jiná. Jeden úsek Dory Baltey splňujeme, přesun na Ayasse taky (pěkně za těžký eura po dálnici, abychom tam byli včas), ale světe div se, Ayasse je suchá. I sekce vodopádů je na tom s vodou bídně a šla by sotva sešoupnout po zadku. Smutně se tedy otáčíme a (opět za těžký éčka, abychom dojeli rychle) míříme údolím zpět. Vybíráme si na přespání údolí řeky Grand Eyvia, kterou kilometráž chválí a údajně se jedná o jednu z nejlepších čtyřkových řek v celých Alpách. Toho dnes ještě stíháme splout zdrojnici Grand Eyvii a její horní kaňon, kde jsou všeho všudy tři dropy s pěknými válci. Pak přespáváme na krásném lesním plácku, na kterém hodláme druhého dne nasednout na spodní, zajímavější úsek Eyvie, kde je prý lepší mít méně vody.
Řeka do rána skutečně rapidně klesla a to doknce tak, že panují obavy o její sjízdnost. Většina skupiny ale do koryta vyráží a když se po asi hodině objeví na vysedačce s úsměvy od ucha k uchu je jasné, že sucho není. Naopak. Stav vody je perfektní a jede se hned na druhou jízdu. Řeka začíná hned od začátku pěkně zábavně a hemží se technickými průjezdy, spoustou malých boofů a dalšími místy pro pobavení. Postupně ale přitvrzuje a brzy si už člověk trochu musí hlídat stopu a sledovat kam skáče. Pořád je to ale pěkná WW IV, kde se není čeho obávat. Na závěr přichází jedno zúžení, které by se dalo označit jako nejtěžší v celém úseku, ale naší skupině nepřináší vcelku žádní potíže, až na pár zvedání v laguně pod peřejí. Na závěr pak přichází krásná trojkombinace skoků, která má na konci hladový válec, spíše vývařiště, kde je dobré si pohlídat čistý průjezd. Super, paráda a jedeme znovu. Tohle by se dalo jezdit do zblbnutí. Navíc pod pražícím slunce tají ledovce a v řece pomalu přibývá vody, tedy jí můžete jezdit tak dlouho, dokud si budete věřit, že ještě není vody moc.
My odsud ale míříme do Grenoblu, což je pár hodin jízdy a tak nám musí třetí jízda stačit a přesouváme se. O zatím nejlepší řece ale máme všichni jasno.
Příběh třetí – Kubos a Véneon
Ve zmiňovaném Grenoblu máme rande s brněnským rodákem Kubosem, který zde už několik let žije a slíbil nás dva dny provázet po zdejších řekách. Bohužel ani od Kubose nedostáváme příznivé zprávy, co se týká vodních stavů a v podstatě jediná řeka, na kterou můžeme jet je Véneon, který je ale zdejší nej řekou, takže to vlastně nevadí.
Když dorazíme k Véneonu nestačíme se divit jak je plánovaný úsek z kopce a kontinuální. Na naše vystrašené otázky typu kolik je vody, jestli to sjedeme a zda se dá vůbec zastavovat, odpovídá Kubos stručně, že je střední voda a bude se nám to líbit. A komu by se nelíbilo, odejde u peřeje nazvané Fotograf, kde prý řeka o stupeň přitvrdí.
S očima na vrch hlavy se tedy pouštíme do první jízdy na Véneonu a během pár set metrů už se nekoordinovaně a každý sám za sebe sypeme korytem v hodně prudké peřeji. Dále se řeka trochu zklidní, ale na tempu neubírá a peřej Fotograf přichází dřív než bychom čekali. Tak to byly asi nejrychlejší 4 km v našem životě. U fotografa nás končí dost a dolů se vydává jen Kubos a jeho francouzský kamarád, kteří řeku znají a od nás Vory, Bouzíno a Růža. Zbytek počká, jak to zvládnou a kdyžtak si spodek sjede zítra. Kluci se ze spodku vracejí vyjukaní ale nadšení a shodují se, že nejhorší je určitě závěrečná vynáška do hodně slušného krpálu.
Večer přespíme v kempu a ráno jedeme na druhou jízdu po Véneonu. Vody je nepatrně méně, ale pořád dost. K fotografovi zase dojedou všichni a když dojde na rozhodování, kdo pojede dolů, zůstává složení stejné jako včera a přidávám se jen já. Tak uvidíme. Nakonec to šlo a bylo to parádní. Kubos zkusil sjet peřej, která se vždy nosí a ukázal, že je skutečně lepší jí nosit, mimo mě a Voryho si pak kluci šoupli ještě jednu technickou peřeje chvíli před závěrem a pak už jen ta vynáška. Není technicky náročná, ale fyzicky rozhodně náročnější než celý Véneon.
Odpoledne s Kubosem ještě sfoukneme lehkou, ale moc hezkou říčku Le Bonne a na jeho rady se chystáme k přesunu na Ubaye, kde je prý málo vody ale bude to stačit a pak na Verdon, kde by měla být v pátek voda. Opět méně, ale mělo by to stačit. Loučíme se a Kubos nám na rozloučenou sděluje, že ta voda na Véneonu, byla druhá nejvyšší, za které to kdy jel… Pak se naše cesty rozcházejí.
Příběh čtvrtý – na Verdon a zpět
Dlouhou cestu na Verdon si krátíme doporučenou zastávkou na Ubaye, kde je v plánu Královská soutěska, kde teče nějakých 10 kubíků. Nic moc, ale mělo by to stačit. Ukazuje se, že nestačí a já jsem rád, že jsem tento úsek řídil. Hoši dojíždějí notně zklamaní a při představě, že podobná voda (spíše sucho) nás čeká zítra na Verdonu, se rozhodujeme, že se raději otočíme a pojedeme někam za jistou pěknou vodou. Jediné místo, kde jsme pěknou vodu měli, je údolí Aosta, takže nakonec se přes noc přesouváme tam. Ráno je na programu Grand Eyvia, která má více vody než posledně a voda stále přibývá. První jízda je solidní a zhruba na stejné úrovni jako ta poslední před pár dny, druhá jízda už je silnější káva a na třetí se už hodně rozmýšlíme. Nakonec to byl kvapík, ale jsme rádi, že jsme nastoupili. Když u řeky vaříme oběd, stále stoupá a odpoledně už má spíše povodňový stav.
Na poslední pádlovací den se vydáváme znovu na Doru Balteu, kde splouváme dva úseky a plán vzít to cestou domů přes Oetz se brzy mění na plán hlavně být brzy doma. Ten bezezbytku plníme a po nočním přejezdu jsme ráno v Praze s dobrými pocity po pěkném zájezdu, který musíme za rok zopakovat, až bude ve Francii ta klasická letní voda a ne sucho.
