Jan Hocek: Do přírody se má vyrážet jako do kostela, ne jako do tělocvičny

Ahoj Honzo, jsem rád, že sis našel čas. V kontaktu jsme už hodně roků, dokonce jsme si společně i zapádlovali, ale když jsem se chystal na rozhovor, zjistil jsem, že vlastně nic nevím o tvé minulosti. Takže povídej prosím.

Ahoj Petře. A o jakou minulost by mělo jít? Tu vodáckou?

Tak třeba mi zkus povědět, kdy si poprvé držel v ruce pádlo.

No tak to je zrovna zajímavý. Já jsem jako malej kluk trávil spoustu času na naší chatě. Byl to takový srub, který táta nedávno prodal. Ta chata stála v osadě na břehu Vlašimské Blanice. Ve stejné osadě měl chatu taky můj prastrýc, který tehdy učil tělocvik na vysoké škole na katedře sportů v Žilině a byl to taky vášnivej vodák. Jmenuje se Míla Hlavnička. Jeho syn byl tehdy velice dobrej singlíř, dokonce mám pocit, jestli se nedostal i do reprezentace. No a na jejich chatě samozřejmě byla kánoe, úplně si ji vybavuju – nádherná červená kánojka takových těch indiánských tvarů. Takže tam jsem poprvé přišel s vodáctvím do kontaktu a poprvé držel v ruce pádlo.

Začíná to zajímavě. Pokračuj.

To je všechno, to je takový první vodácký zážitek. Vážnější kontakt s vodou byl spíš na základní škole. Já jsem chodil na sportovní atletickou základku ve Vlašimi a měli jsme bezvadnýho tělocvikáře, pana Vondráčka, a ten v létě pořádal pro děti ze školy vodácké tábory. Prvně jsem s ním vyjel v páté třídě, takže v nějakých deseti jedenácti letech, a bylo to na Lužnici, která se jezdila každý rok. Začátek klasicky v Suchdole, pak Nová řeka, Nežárka a končívali jsme v Bechyni. Byl to klasickej puťák – laminátky, všechno vybavení s sebou v lodích, tábořili jsme, vařili si, opravovali lodě a tak.

To ti muselo být líto, že odcházíš na střední školu…

Na střední škole to pokračovalo. Turistickým oddílem mládeže ve Vlašimi, do kterého jsem chodil. Ten vedl Vláďa Žížala. Byl to klasický turistický oddíl, takže v zimě jsme jezdili na lyže a v létě byla pěší a vodní turistika. O prázdninách samozřejmě nějaká větší akce na týden až deset dnů. To si vybavuju, že jsme třeba byli na Slovensku, kde jsme tábořili v Liptovském Hrádku a vyráželi na okolní řeky. Z těch mi samozřejmě nejvíc utkvěla Belá, která je nádherná. Sice se tam vždycky rozbilo hodně lodí, ale to byl kolorit tehdejšího vodáctví. A dokonce jsme s tímhle oddílem jednou vyjeli i do trochu exotičtější destinace, na Zakarpatskou Ukrajinu. Klasicky autobus, vlek s loděmi, tak jak se dřív na vodácké zájezdy jezdilo.

Jezdil jsi na vodu třeba i s rodiči?

S rodičema jsem na vodu tolik nejezdil. Pár akcí jsme podnikli, třeba si vybavuju Lužnici, kde jsme byli celá rodina i se ségrou, ale rodiče byli spíš na kola, na hory, prostě suchozemci.

To jsi po dlouhé době někdo, s kým dělám rozhovor a není z vodácké rodiny, která by ho k vodáctví přivedla. Ale pojďme dál. Co vysoká škola?

Na vysokou školu jsem šel do Prahy na FTVS a chvíli po tom, co jsem na školu nastoupil, přišla revoluce a otevřely se hranice. Studoval jsem učitelský obor se zaměřením na biologii a tělesnou východu a na FTVS jsem hodně přilnul ke katedře sportů v přírodě, kde učili a dodnes učí Milan Bílý a Broňa Kračmar. S nimi se začalo jezdit do Rakouska.

Pamatuju si, že na první zájezd jsme objednali nějaký co nejlevnější autobus, kterému se hned na úvod zasekl klakson, takže Prahu jsme celou projeli s troubením. (směje se) A protože tady byli všichni zvyklí jezdit na vodu na jaře, kdy taje sníh a teče hodně vody, jeli jsme na jaře. Jenomže se ukázalo, že v Alpách je to trochu jinak a že tam je pořád ještě zima. Takže si pamatuju, jak jsme přijeli k první řece, koukali na zasněžený štíty, v řece neteklo skoro nic, protože obleva ještě nezačala. Nicméně jsme nějak jezdili. Jenom to bylo trochu o zdraví, protože výbava v čele s vodáckým oblekem Jaromír (směje se) tehdy byla dost chabá. Rychle se to ale změnilo, přišly první neopreny, plastové lodě a začali jsme jezdit hodně na Salzu a další řeky.

Při škole ses teda dostal i na nějakou těžší vodu?

Nevím, jestli říkat na těžší vodu. Jezdili jsme tak okolo té trojky, sem tam nějaká čtyřka, ale spíš výjimečně. Asi nejtěžší, co jsem jel, byly na Enži peřeje Gesäuse.

A pak si vlastně vybavuju ještě zájezd do Norska, kam jsme jeli na takovou trochu partyzánskou akci, která by v dnešní době už asi nebyla možná, protože by to zavánělo kriminálem. (směje se) Jeli jsme tehdy s koly a vodáckým vybavením a tam se jela jako nejtěžší řeka Sjoa. Sjel jsem ji na kajaku a mám na to krásný vzpomínky.

Co bylo po škole?

Zůstal jsem ve škole. Když jsem dodělal magisterské studium, chtěl jsem pokračovat, takže jsem nastoupil jako odborný asistent s tím, že jsem postupně pracoval na doktorátu. Takže jsem se vlastně přesunul do role vyučujícího a učil jsem i vodní sporty.

Ale to trvalo zhruba dva roky a pak jsem odešel do cestovního ruchu.

Co si pod tím mám představit?

Já už jsem při škole zhruba od druháku jezdíval jako průvodce v cestovce, v Adventuře, na zájezdy a oni mě pořád lákali, abych tam nastoupil na plný úvazek. Když jsem se školou skončil, nastoupil jsem tam a začal jsem trávit hodně času na cestách. Jednak jsem dělal průvodce na zájezdech, ale taky jsem jezdil na průzkumné výpravy do takových míst, jako je Nový Zéland, Francouzská Polynésie, Aljaška a podobné, a vymýšlel i svoje vlastní zájezdy. U toho jsem měl na starost taky nějakou administrativní činnost, které je okolo zájezdů docela dost.

Jak dlouho jsi tenhle průvodcovský život vedl?

Nějakých sedm osm let. Potom jsem odešel na volnou nohu a nějaký čas jsem se živil fotografiemi a psaním článků. Prostě jsem si zkusil tenhle způsob obživy.

Pokud vím, byl jsi ale potom v nějaké další cestovce…

Jo. To za mnou přišel bývalý kolega, že zakládá novou cestovní kancelář a že bychom do toho mohli jít společně. Takže jsme společně měli cestovní kancelář zaměřenou na firmy, na zájezdy firemního typu. Načež v roce 2019, přibližně po 10 letech činnosti, ten můj kolega usoudil, že by to chtěl dělat sám, takže jsme se rozešli. No a vzápětí přišel covid. Vlastní cestovní kancelář jsem založil v lednu, a když jsem zaplatil nemalou pojistku, zavřely se hranice. Já jsem si řekl, že nejlepší bude na tu situaci zareagovat a přizpůsobit se, protože jsem viděl, že cestovní ruch je úplně v pytli. Takže jsem začal pracovat na nových knížkách.

Knížky jsou další část tvého života, kolik jich vlastně máš na kontě?

Zatím devět a na dalších pracuju. První byla Nejhezčí túry světa, ta vyšla už v roce 2005.

Jak tě vůbec napadlo vydat knížku?

To si pamatuju úplně přesně. Šel jsem na Kilimandžáro a napadlo mě, že by bylo fajn udělat o takovýchto túrách knížku. Takže jsem si udělal seznam, zjistil jsem, že asi polovina těch túr mě ještě chybí, ale postupně jsem je absolvoval a pak z toho konečně vyšla knížka. Byl to docela dlouhý proces, ale bylo to úžasné.

Jaké byly ty další knížky?

Další byla Nejhezčí místa světa, což nebylo trekingové, ale spíš takové doporučení na destinace. A pak už to byly knížky o Česku a částečně i Slovensku. Dvoudílná knížka byla nazvaná Nejhezčí dobrodružné výpravy po Česku a Slovensku. Tam jsou vícedenní výlety od pěších přes cyklistické až po zimní nebo vodácké. Potom bylo ještě 100 nejhezčích výletů po Česku a Slovensku, kde jsou jednodenní výlety. A v poslední době dělám knihy, které popisují jednotlivé trasy z mého projektu Via Czechia. To jsou Severní stezka – Českem od západu k východu, Jižní stezka – Českém od východu k západu, Českem od severu k jihu – Stezka středozemím a nedávno vyšla Centrální stezka – Českem od západu k východu. Další knihy o Via Czechia připravuji, čekají mě ještě dvě – o stezce po historické hranici Čech a Moravy, ta vyjde ještě letos a poslední bude o stezce vedoucí Slezskem.

Dobře že o tom mluvíš, na Via Czechia jsem se chtěl taky zeptat. Jak tě tohle napadlo? Jak to vzniklo?

Nápad přišel v roce 2019, kdy jsem byl v Bhútánu na Snowman treku. Napadlo mě, že bych rád udělal nějakej trail Českem. Po návratu se udělala smlouva s nakladatelstvím s tím, že jsem měl plán, jak to bude, ale bylo to před covidem, takže to nakonec dopadlo všechno trochu jinak. Nicméně už jsem u toho nápadu zůstal a postupem času se síť rozrostla na celkem 6 tras a další aktivity okolo. Vzhledem k tomu, že jsem celý život strávil v cestovním ruchu a velkou část z toho tvoří plánování, přistoupil jsem k tomu hodně zodpovědně a myslím, že jsou všechny ty trasy velice pečlivě připravené. Je to naplánované tak, aby tam bylo každý den myšleno na stravování a ubytování. Aby to bylo možné absolvovat po částech, myslí se i na logistiku. Každá stezka má více variant, jak ji lze absolvovat – pěšky, na kole, na lyžích, jsou tam vodácké úseky. Zahrnul jsem tam třeba i poutní místa. Ale o tom by mohl být celý další rozhovor, koho to zajímá, ten všechno najde na www.viaczechia.cz.

Honzo, teď jsme trochu odbočili od vodáctví. Pojďme prosím zpátky. Vybavuju si tvoje seakajakářské články z HYDRO magazínu okolo roku 2005. Jak ses dostal k pádlování na moři?

Já jsem se k tomu dostal už někdy v roce 1995, když jsem byl poprvé na Novém Zélandu. Tam jsem v jedné půjčovně narazil na dlouhý plastový kajak s kormidlem, pro mě do té doby něco nevídaného, a ještě zajímavější bylo, že na něm bylo napsáno Necky. (směje se) Tak jsem se jich tam ptal, jestli vědí, co to znamená, a postupně jsem se dostali k tomu, že tyhle lodě vyráběl český rodák Mike Neckář. Mě to hrozně zaujalo. Uvědomil jsem si, že na řece seš svázanej tou řekou, máš prostě vytyčený, kudy to jede, kdežto na moři máš nekonečnej prostor. Nehledě na to, že i to moře dokáže bejt pořádně divoký nebo že když chceš, tak ta sportovní složka tam může bejt taková, jakou si ji určíš. Prostě neuvěřitelný možnosti.

Od té doby jsem začal na seakajaku jezdit víceméně pravidelně. Byl jsem každoročně právě na Novém Zélandu, kde jsem si vždycky vymyslel nějakou malou expedici. Jednou jsme třeba obepluli Great Barrier Island na severu severního ostrova, což je vzhledem k vlnám a dalším okolnostem docela hodnotná výprava. Nebo jsem se třeba domluvil s jednou kamarádkou, že si půjčíme debl a vyrazíme na výpravu na Stewartův ostrov, který je na jihu Nového Zélandu. Tam jsem taky zažil jednu hodně drsnou zkušenost, protože už když jsme vyráželi, bylo dost nepříznivé počasí, a ačkoliv jsme byli v podstatě v uzavřené zátoce, měli jsme velké problémy. Dopadlo to tak, že jsme se chtěli ukrýt do jedné menší zátoky, ke které jsme to měli asi 500 metrů, a těch 500 metrů nám trvalo upádlovat skoro dvě hodiny, to byl boj o každý centimetr. Právě tam mi moře ukázalo, co dokáže.

Krásná historka. Máš ještě nějakou „peprnou“?

Napadá mě jedna o výběru parťáka. Když jsem jel na ten Great Barrier Island, o kterým jsem před chvílí mluvil, dal jsem si inzerát, že sháním někoho, kdo by jel se mnou. Ozval se mi kluk z Česka a že teda vyrazíme. Jeli jsme kolem skal v nějakým větším větru, vysvětloval jsem mu, že teď musíme máknout, abychom se dostali do bezpečí a do závětří. Vyrazili jsme a já se za chvíli otočím a on nepádluje, ale hledá něco v kajaku. Vítr ho postupně snášel na útesy, dojel jsem k němu a ptal se ho, co hledá. Odpověděl mi, že energetický prášek. (směje se) Že by ho to za chvíli mohlo úplně odfouknout na skály, ho vůbec nenapadlo. Nebo třeba večer málo jedl, a když jsem se ho ptal, proč nejí, když bude další den potřebovat spoustu energie, odpověděl mi, že večer se přece nemá moc jíst. (bouřlivý smích) Prostě byl takovej nepraktickej, ale tak přežili jsme to.

Co nějaké další výpravy po světě?

Rád vzpomínám třeba na výpravu na Aljašku do oblasti Prince William Sound, která byla dost možná jedním z vůbec prvních zájezdů se seakajakářskou náplní v Česku a vznikla vlastně náhodou. Já jsem totiž pátral po nějaké parádní řece na Aljašce a dostal jsem tip na Noatak River, která teče hodně severně. Zaujalo mě to, vypsal jsem na to zájezd, ale když jsem zjistil, že se nepřihlásilo až tolik lidí a že nejsou tolik vodácky zdatní, program se změnil a jeli jsme na moře.

A co nějaké řeky ve světě?

Rád vzpomínám na Austrálii, kde jsme jeli vyhlášenou Snowy River, tehdy na nafukovacích kajacích od Gumotexu. Mimochodem tu loď, je to Safari, ještě mám a pořád je schopná plavby. Potom jsme se přesouvali na Tasmánii, kde jsme teda nejeli známou Franklin River, ale nějaké jiné řeky a bylo to neuvěřitelné. Všechno úplně jiné, černá voda, protože teče z rašelinišť, všude kolem exotická vegetace, obrovské eukalypty, zajímavé horniny, člověk nevěděl, na co má zírat dřív.

Pak mám sježděné nějaké řeky v Kanadě, ale víceméně v rámci komerčních raftingů, co bylo součástí zájezdů, které jsem vedl.

A pak jsem byl na Zambezi, kterou jsme ale bohužel kvůli nepříznivému stavu vody nejeli v tom klasickém úseku pod Viktoriinými vodopády, ale nad nimi, kde je to výrazně lehčí. Nicméně všude okolo řeky byli krokodýli, hroši a další divoká zvířata, takže to bylo i tak fajn.

Mnoho článků, které jsi psal pro Pádlera, bylo o pádlování s rodinou. Vedeš děti k vodáctví?

Když se děti narodily a postupně rostly, chtěl jsem jim to samozřejmě přiblížit a manželka taky.

Manželka je vodačka?

Není, tu jsem to musel taky naučit, ale ona je na sporty obecně hrozně šikovná, takže se ty základní dovednosti, které potřebuje pro tu naši rodinnou vodáckou turistiku, naučila velice rychle.

No a ty děti?

Děti jsme nejprve vozili veprostřed jako porcelánky, na to se nám skvěle osvědčily nafukovací kánoe Scout, kde je uprostřed dostatek místa. A jak rostly, postupně se otrkávaly a potom jsme začali jezdit na dvou lodích, já s jednou dcerou a manželka s druhou.

Nejprve jsme jezdili jednodenní úseky jako Orlice nebo Horní Vltava a potom jsme začali vyrážet spíš na putovní záležitosti. Myslím, že první řeka na víc dnů byla Ohře. Postupně jsme spluli asi většinu alespoň trochu významných řek, které u nás tečou. Plus taky něco na Slovensku. Když už jim to šlo, jeli jsme třeba na Otavu z Radešova za pěkné vody a asi nejtěžší, co mají sjeté, jsou Stvořidla.

A kromě Slovenska, vzal jsi je i někam do zahraničí?

Že bychom jeli někam do zahraničí čistě na vodu, to ne, ale byli jsme třeba na plachetnici v Karibiku nebo na Seychelách, kde jsme na palubě měli i nafukovací kajak a vyráželi jsme s ním na plavby v okolí. Takže jsem se třeba podívali na Indian River, která teče mezi mangrovy v Dominice.

Když toho máš s rodinou tolik propádlovaného, vypíchnul bys nějakou českou řeku?

No já bych to řekl asi trochu víc ze široka. Vzhledem k tomu, že jsem vystudoval biologii, hodně mě zajímá příroda a ta vodní turistika pro mě není o nějakém sportovním výkonu a výzvách, ale je to pro mě vlastně prostředek, jak se můžu dostat někam, kam se po souši nedá dostat. Takže si vybírám řeky, které tečou skrz přírodně zajímavá místa. A ještě k tomu přistupuju tak, že v rámci možností tam vyrážím, když je tam klid – mimo víkend, mimo léto. Prostě abych se mohl v klidu zastavit, pozorovat přírodu, třeba si vyšlápnout na kopec a rozhlédnout se po okolí. Moje oblíbená je Ploučnice, napadá mě Lužnice od rozvodí, spolu jsme vlastně pádlovali na vypuštěném Orlíku, který byl hodně zajímavý…

A nějaké řeky, které bys ještě rád poznal?

Třeba Střela mě hodně láká, tu jsem ještě nejel.

Mnoha lidí se ptám, jak se dívají na proměnu českého vodáctví v průběhu let. Jaký je tvůj pohled / názor?

Za mě je problém hlavně to, že na vodu – a není to jen voda, ale i hory a další místa – vyráží strašně moc lidí, a tím se potom všechno násobí. Dřív jsme jeli na vodu, v kempu jsme byli se dvěma dalšíma partičkama a to bylo všechno. Když se udělal bordel, kterej jsme samozřejmě taky někdy udělali, nebudu si hrát na svatouška, byla to víceméně ojedinělá situace a lidi měli pochopení. Dneska je to v přeplněných kempech na každodenním pořádku. Musím ale říct, že my jsme už dlouho v žádném plném kempu nebyli, protože jsme se tomu s dětmi snažili vyhýbat. Buď tím, že jsme jeli mimo hlavní sezonu, nebo jsme se ubytovali v nějakém penzionu blízko řeky, ale daleko od kempu.

A hodně mi připadá, že lidi nejezdí do přírody za tou přírodou a za klidem, ale upustit páru. Stres v práci, stres v životě a najednou jdou zábrany stranou a oni se vypnou. A bohužel k tomu potřebujou alkohol, většinou ve velký míře, vyřvat se, prostě totální bordel. Navíc k tomu často přispívají i místní, kteří vidí šanci na tom trhnout nějaké peníze. To jsou takové ty kiosky hned u řeky, plovoucí bary a podobně. Já mám navíc srovnání se stavem jinde ve světě, což mi ještě umocňuje můj názor, že jsme národ, který má k alkoholu opravdu hodně blízko. Protože to, co se nám tady zdá jako normální, vůbec normální není a děje se to převážně jenom u nás, nikde jinde ve světě.

Pořád ale razím názor, že vodní turistika je parádní aktivita a lidi by ji měli provozovat, jen je potřeba upravit to chování. S oblibou říkám, že do přírody bys měl chodit jako do kostela, ne jako do tělocvičny. Prostě tam bejt v klidu, obdivovat to, co příroda vytvořila a nabízí, nějakým způsobem se do toho ponořit a užít si to a k tomu nepotřebuješ alkohol nebo někoho obtěžovat.

V souvislosti s tím „typicky českým chováním“ mě napadá: způsobilo ti to někdy problém na zájezdech, které jsi vedl?

Ne že by to způsobilo přímo problémy, ale je pravda, že v tomhle jsme hodně jiní. Je skoro automatické, že když je někde, kdekoliv ve světě, cedule, že se něco nesmí nebo je něco prostě nějakým způsobem zakázané, spousta národů to respektuje, ale pro Čechy je to spíš vábnička, že tam přece musí bejt něco extra.

Vybavuju si třeba, jak jsme byli na raftech v Kanadě, měli jsme místního gajda a tam je zvykem, že celou dobu se musí lidi bavit. Takže on mezi peřejemi dělal různé fórky a tak. A na jednom takovém klidnějším místě z legrace říkal, že tady je místo, kde se většinou koupe, načež mu několik klientů okamžitě vyskákalo z raftu kousek nad peřejí. (směje se) On okamžitě zbělal a absolutně nechápal, co se to stalo. Potom jsme si vysvětlili, že to prostě nevzali jako vtípek, ale hned využili možnost zažít něco navíc. Tohle mi přijde úplně typická situace s Čechy.

Honzo, povídalo by se dobře, ale musíme končit. Na závěr mi prosím řekni, co teď chystáš za výpravy?

Nejbližší cesta, kterou mám v plánu, jsou Galapágy, kam s sebou ale asi kajak nepotáhnu. I když nějaké pádlování tam možná bude, protože se tam dají půjčit sit-on-top lodě. No a rád bych si splnil tu Střelu, na které jsem zatím nebyl.

Tak na Střelu vyrazíme společně na podzim, až bude zajištěná voda. Těším se a moc děkuju za rozhovor.

Mgr. Jan Hocek

*1970
Absolvent Přírodovědecké fakulty a FTVS UK v Praze, původně VŠ učitel na katedře sportů v přírodě FTVS UK. Cestuje přibližně 30 let profesionálně – nejprve coby průvodce a skaut dobrodružné CK, později i jako fotograf na volné noze (www.hocek.cz). Majitel cestovní kanceláře VIP Holiday (www.vipholiday.cz) specializující se na zájezdy na míru, polární cesty a firemní akce. Jeho oblíbenou destinací jsou polární kraje (www.polarnicesty.cz). Publikuje řadu let, zejména autorské nástěnné kalendáře a v obrazových cestovatelských magazínech. Je autorem řady knih a projektu dálkových tras Českem Via Czechia (www.viaczechia.cz).