Jiří Pultera: U tréninku vodního slalomu vlastně nikdo úplně neví, která cesta je správná

Jiří Pultera: U tréninku vodního slalomu vlastně nikdo úplně neví, která cesta je správná

Když se na podzim loňského roku objevila na vodáckých webech zpráva, že se mění šéftrenér české reprezentace ve vodním slalomu, našlo se mnoho vodáků, kteří vlastně ani pořádně netušili, že taková funkce existuje nebo kdo jí vykonává. Možná to bylo tím, že tuhle funkci zastával skoro 30 let stejný člověk, možná tím, že ve „světle reflektorů“ se hřejí spíše sportovci a jejich trenéři. Každopádně tím člověkem byl Jirka Pultera, kterého jsme pro vás vyzpovídali.

Je to cca půl roku, co jsi skončil ve funkci šéftrenéra. Chybí ti vodní slalom?

No chybí – a nechybí. Musím říct, že mi nechybí cestování, ale chybí mě ti lidé od vody, protože ten vztah, co jsem s nimi za tu dobu navázal, byl hodně blízký a pozitivní. Takže ti mi asi chybí nejvíc. Jak závodníci, tak trenéři.

Máš možnost se s nimi vídat?

Vídat už moc ne, protože my těch společných akcí už máme minimum, takže jenom občas. Ale nedávno mi volal velký Jířa (Jiří Prskavec starší), můj nástupce, jestli ještě žiju, což mě samozřejmě potěšilo, bylo to příjemné.

Na MS v Bratislavě 2021.
Na MS v Bratislavě 2021.

Takže teď jsi v důchodu?

Ano, už jsem v důchodu (smích). Bohužel to slovo nemám rád, ale jsem. Snažím se věnovat věcem, na které jsem do teďka neměl čas, jako je běžkování nebo další sporty. A snažím se z toho vytěžit, co můžu. Ale zapojil jsem se do šumperského vodáckého oddílu. Dělám tam od podzimu předsedu a pomáhám i s organizačními věcmi. A vlastně trochu i s tréninkem. Takže úplně pryč od vody nejsem, protože si myslím, že kdybych se odstřihnul úplně, tak by mi to chybělo.

Jak velký je šumperský klub?

Je to malý klub. Myslím, že je tam 30 členů, a co mě zaujalo, jsou tam hrozní nadšenci. Závodníci mají výborné rodiče, kteří jsou do slalomu neuvěřitelně zainteresovaní. Je to pro mě taková zábava.

Takže nám vychováváte potenciální mistry světa?

To je asi hodně daleko, ale myslím si, že tam máme šikovné kajakářky a kajakáře, takže o nás určitě ještě uslyšíte.

Jak ses vůbec dostal k vodě?

V roce 1967 jsem se díval na přímý přenos z mistrovství světa na Lipně a byl jsem tím totálně nadšený. Hned jsem si říkal, že by se mi takový sport líbil. Potom jsem jednou šel kolem šumperské loděnice, zeptal jsem se, jestli berou nové členy, a nějak to dopadlo. Co je ještě vtipné, že jsem musel zapřít svůj věk, protože mi bylo 12 roků a oni brali od 13.

Jaký byl vodní slalom, když jsi začínal, a jaký je teď?

Jsou to dva naprosto rozdílné sporty. Když jsem začínal já, byl to absolutně amatérský sport, kdy se bydlelo pod stanem, jedly se konzervy a servis byl v tu dobu úplně nulový. Dnes už je to ryze profesionální sport se všemi klady i zápory. A hlavně s těmi klady.

U Karlova mostu. Jirku asi poznáte...
U Karlova mostu. Jirku asi poznáte…

Myslíš si, že je to pro vodní slalom dobře?

Myslím si, že určitě jo. Samozřejmě byznys, který do toho proniknul, má i své zápory. Ale zase si myslím, že u nás jsou lidi většinou rozumní a slušní. Takže si myslím, že stále převládají klady nad zápory i tady.

Celý svůj profesní život jsi strávil u vodního slalomu. Co si dělal předtím, než ses stal šéftrenérem?

Nejdřív jsem byl trenérem tehdejší Slávie, což je nynější USK, potom trenérem ve vysokoškolském sportovním centru, tenkrát se to jmenovalo středisko vrcholového sportu, no a nakonec jsem se stal šéftrenérem. Mám pocit, že v roce 1989.

Byl jsi ještě předtím sám závodníkem? Jestli ano, jaký byl tvůj největší úspěch?

Byl jsem členem reprezentačního týmu v letech 1974–1980, což byla bohužel doba, kdy reprezentační výběr vyrazil 1x do roka na závody ve Zwickau, v tehdejší NDR, a jednou za dva roky na MS. Myslím, že v některém z těchto let jsem i domácí nominaci vyhrál, ale na mezinárodních závodech to nebyla žádná sláva, protože těch příležitostí bylo hodně málo. Navíc moji kariéru ukončila v roce 1980 komplikovaná zlomenina nohy.

Pověz nám – co jsi měl jako šéftrenér na starosti?

Já myslím, že odpověď spočívá v samotném názvu šéftrenér, že jsem musel něčemu šéfovat. Ta škála věcí, které jsem měl na starost, byla velká, ale hlavní je pocit, že člověk za vše zodpovídá. A od toho se pak odvíjejí další věci, což bylo důvodem, že jsem se trochu namočil i do organizačních věcí. Pomáhal jsem s věcmi okolo bydlení a dopravy. To mě taky dost vytížilo.

Mohl bys být trochu konkrétnější? Ať si lidi tu profesi trochu představí.

Tak se to pokusím nějak shrnout. Společně s trenérskou radou jsem vytvářel nominační kritéria a dbal na jejich dodržování. Byl jsem osobně přítomen na většině reprezentačních akcí včetně závodů v roli vedoucího týmu, kde jsem se snažil koordinovat práci všech trenérů. Na těchto akcích jsem měl trenérsky na starost závodníky, kteří neměli na akci osobní trenéry. Jak jsem již uvedl v předchozí odpovědi, velkou část času a úsilí mi zabírala organizační práce při zajišťování dopravy a ubytování na většinu akcí. Navíc jsem byl zodpovědný za dodržení rozpočtu týmu, který byl pro každý rok těžko předvídatelný.

Najdete Jirku v československém reprezentačním družstvu?
Najdete Jirku v československém reprezentačním družstvu?

Zvládl sis občas i sám zasportovat?

O to se snažím dodnes. Dřív jsem část tréninků chodil i se svými svěřenci do posilovny, projet se na vodě. To je třeba to, co mi momentálně chybí. Místo toho se svezu na běžkách, na sjezdovkách, v létě občas windsurfing. To mi zůstalo.

Bral jsi šéftrenérství jako profesní vrchol kariéry?

V podstatě ano. Ono to vzniklo v takové době, kdy u nás proběhla revoluce ve sportu, protože hodně lidí mělo pocit, že vedení slalomu – když to řeknu diplomaticky – není na dostatečné úrovni, takže se hledaly různé varianty. Pak mě navrhli na šéftrenéra a všichni se na tom shodli.

Šéftrenérem jsi byl s menší pauzou přes 30 let. Už jsme říkali, že za tu dobu se sport markantně proměnil. Jak ses adaptoval na ty změny?

Zvyknout si na změnu podmínek bylo těžké, ale pro mě nejtěžší bylo zvyknout si na to, jak se tam mění lidé. Myslím si, že díky tomu, že jsme tam měli hodně mladých lidí, jsem se toho od nich hodně naučil a snažil jsem se i pravomoci rozumně rozdávat. Abych já neustrnul, aby nešlo všechno zkostnatěle podle mě.

Co byla tvá největší přednost, když tě všichni po těch 30 let respektovali?

Asi to, že nejsem moc konfliktní člověk. Za každou cenu se snažím s lidmi rozumně domluvit, hledat vždycky nějaký kompromis. Speciálně u toho tréninku vodního slalomu vlastně nikdo úplně neví, která cesta je správná. Každý má svou cestu a myslím, že já jsem to tak nějak dlouhodobě respektoval, a to je to, proč jsem s těmi lidmi vydržel a oni se mnou.

Jirka a bývalá reprezentantka Marcela Sadilová.
Jirka a bývalá reprezentantka Marcela Sadilová.

Se slalomem jsi zažil všechny olympiády. V Atlantě 1996, která byla pro vodní slalom nejúspěšnější, jsi zrovna trénoval americký tým. Jaké to pro tebe bylo?

Já jsem pořád zůstal Čechem, takže z úspěchů českého týmu jsem měl radost. Stejně jako bych měl radost, kdyby byl úspěšný americký tým. Tak to jsem měl nastavené.

Neškodil jsi tak trošku Američanům?

To je dobrá otázka (smích). Ne, já myslím, že oni tam jeli to, na co měli. Výsledky, které tam zajeli, bylo to, na co tenkrát měli.

Jak tvoje americké angažmá začalo?

Jako většina věcí v mém životě náhodou. Bylo to myslím v roce 1986, americký tým včetně trenéra Billa Endicotta a všech tehdejších hvězd cestoval z letiště a měli po cestě defekt na pneumatice. Nějakou další náhodou se ocitli na loděnici na Čertovce, jestli by jim někdo pomohl, kam se obrátit na servis. Tak jsem se toho tenkrát chopil, čímž vzniklo nenápadně přátelství mezi mnou a jejich tehdejším týmem. Tohoto přátelství jsem časem dokázal využít v tom smyslu, že se poměrně velkému týmu závodníků podařilo vycestovat na sérii závodů světového poháru do Ameriky, ještě za vlády komunistů. V průběhu této akce jsme měli možnost poznat se navzájem s většinou závodníků i trenérů amerického týmu, což mělo asi rozhodující vliv na to, že jsem byl v konkurzu v roce 1993 vybrán na funkci šéftrenéra pro OH v Atlantě.

Co pro tebe znamenalo celé tvé působení v Americe?

Pro mě to byla hlavně suprová zkušenost, za kterou jsem dodnes vděčný. Samozřejmě to byla obrovská změna, protože – já mám tři děti – to znamenalo odstěhovat se do Ameriky, řešit školy a všechny věci okolo, ale dodnes toho profesně ani osobně nelituju. Byla to skvělá zkušenost.

Jirka vedl závodníky U.S.A. při olympiádě v Atlantě 1996.
Jirka vedl závodníky U.S.A. při olympiádě v Atlantě 1996.

Jak se lišila mentalita okolo vodního slalomu v Americe a u nás?

Myslím si, že hodně. Protože my v Česku máme pořád tendenci všechno řešit, okecávat to. Tam se naopak dělá vše na přímo. Dám příklad: přijde změna pravidel a v Česku se dlouho diskutuje o tom, kdo to vymyslel a jestli to bude dobrý. Ale Američani řeknou ok, změnila se pravidla a my budeme dělat vše pro to, abychom těch změn využili. Myslím si, že to rozhodně bylo poučení, že všechno tam fungovalo víc na přímo.

A co ohledně tréninku? Viděl jsi nějaké rozdíly oproti tomu, jak se trénovalo v Česku?

Myslím, že to už tak zásadní nebylo. Měli zájem o to, abych tam přinesl české pojetí systému, ale myslím, že ohledně jízdy na vodě platí pořád to, co říká Jirka Rohan: „Být za co nejkratší dobu v cíli.“ Ale samozřejmě jsem se do toho snažil přinést i své zkušenosti.

Proč jste se rozhodli vrátit domů?

To bylo hlavně kvůli klukům. Protože v tu dobu už mezi sebou začali komunikovat jen anglicky a najednou jsme stáli před rozhodnutím – buďto to sbalíme, nebo tady už zůstaneme napořád. Ale věděli jsme, že to nechceme. Takže po těch třech letech jsme to zabalili a přestěhovali se zpátky.

Věděl jsi, že znovu budeš českým šéftrenérem?

V podstatě jo, protože to se mnou už dopředu projednávali. Tenkrát mě oslovili, jestli bych vzal tu funkci zpátky, a já samozřejmě kývnul.

Z působení v týmu vodních slalomářů U.S.A.
Z působení v týmu vodních slalomářů U.S.A.

Jaký byl návrat do Česka?

No, co se týče třeba školy, přijetí v Americe bylo daleko jednodušší než návrat zpátky. Myslím, že tady na to v této době nebyl náš systém moc připraven. Najednou jsme viděli, že život tam je daleko jednodušší a otevřenější. A myslím, že kluci mají stejnou zkušenost.

Jaký byl tvůj nejnáročnější moment kariéry?

Profesně to byl právě návrat do Česka. A potom z osobní stránky pro mě bylo hodně těžké, že se zabili dva závodníci – Přemysl Vlk a Daniel Vladař. To pro mě bylo hodně těžké.

Měl jsi někdy chuť to šéftrenérství pověsit na hřebík a odejít?

To si myslím, že jsem neměl nikdy. Anebo až úplně na konci, a na základě toho jsem se rozhodl skončit.

V čem dnes vidíš výhodu českých slalomářů? Proč jsou nejlepší na světě?

Myslím, že máme docela slušný a dobře fungující systém. Že už od mládeže se talentovaní závodníci dostávají mezi ty lepší (starší) a mají možnost trénovat s nejlepšími.

Druhá věc – na hodně závodech spolu závodí olympijský vítěz a závodníci s druhou výkonnostní třídou, a ten začátečník pak jasně vidí, jak má ta jízda vypadat. Myslím, že tohle v hodně sportech není.

Třetí věc, že máme výborné zázemí v tom, kolik máme umělých kanálů, kde lidi přijedou bez problémů a kde můžou trénovat za velice dobrých podmínek.

A poslední věc, že máme hodně dobré trenéry, kteří na sobě stále pracují, a tím pádem se to stále posouvá dál.

Myslíš si, že je výhodou i to, že vodní slalom je tak trochu „rodinný sport“?

Myslím, že asi jo. Asi jiná cesta není… Vzhledem k tomu, že to tak funguje, a teď to vidím i v tom malém oddíle v Šumperku, kde to nasazení rodičů je obrovské. I když to je na amatérské úrovni. Ti rodiče do toho prostě musí být zainteresovaní.

Proč si myslíš, že u nás je na vrcholu vždy pouze jedna kategorie?

To bych dělal chytrého, to nevím. Fakt nevím. (Smích) Vždycky je to asi nějaká generační výměna, se kterou to souvisí, a vždycky jde nahoru ta kategorie, kde se zvýší konkurence, kde začne konkurenční tlak. Dlouho to byli kajakáři, dneska to jsou kanoisté. Ale opravdu uspokojivou odpověď na to asi nemám.

Jako že kajakáři už končí?

Ne, tak to nemyslím. (Smích). Stejně jako kajakáři jsem chtěl říct. (Smích)

Kam myslíš, že se bude slalom ještě vyvíjet?

Já nejsem věštec… Netroufám si to vůbec odhadnout.

A jak se koukáš na disciplínu Extreme Slalom (XLC)?

Ze začátku jsem byl spíš proti. Ale dneska jsem už shovívavější i vzhledem k tomu, že jsem diplomat. Určitě si to najde své závodníky, své diváky. A o to asi tvůrcům té kategorie šlo. To byl asi ten krok, co vedl k zavedení této disciplíny. Taky je pravda, že když se bavím s někým, kdo není od vody, tak přesně těmhle lidem se to líbí.

Když jsi začínal, vodní slalom se provozoval převážně na řekách, dnes se posunul na umělé tratě. Nemrzí tě, že tahle změna proběhla?

Samozřejmě ano, ale na druhou stranu dnes už skoro žádná z těch přírodních tratí není schopná zorganizovat regulérní závod. Pokud slalom má pokračovat touto cestou, aby závody bylo co nejjednodušší, ale i nejlevnější uspořádat, musí se pořádat na umělých kanálech.

Kdyby sis dneska šel zapádlovat, šel bys radši na řeku?

Na řeku samozřejmě…

Celý svůj život jsi objížděl s týmem všechny soustředění a závody – jak to zvládala tvá rodina a manželka?

Věra je hodně tolerantní člověk, takže jestli má někdo zásluhu na tom, že jsem to tak dlouho vydržel, je to právě ona.

Co máš na vodácké komunitě nejradši?

Těžká otázka… Myslím to přátelství. Že se se všemi rádi vidíme.

A na závěr – proč se ti říká „Šugy“?

Jeli jsme v autobuse, tam seděli Sodomka, Třešňák, Radil, naproti nim jsme seděli já a Jirka Měchura a šustili jsme nějakými papírky. Vytočilo je to a říkali: „Nenechali byste toho vy šustilové?“ A od té doby – i Jirkovi – říkali Šugy, akorát mě to zůstalo. Takže Šugy znamená šustění papírky.

Díky za rozhovor Jirko a přeju ti ještě mnoho let strávených u vodního slalomu…

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: