Být raftovým rozhodčím je nevděčná role, my – závodníci málokdy oceníme dobrou práci rozhodčího, zato chybu nikdy nepřehlédneme. Závodníci jsou vidět na stupních vítězů, na fotografiích ze závodů, v médiích… rozhodčí se do hledáčku kamer dostanou výjimečně. To, že čeští raftaři patří mezi světovou špičku, dokazují jejich medailové úspěchy. To, že vynikající renomé v mezinárodním raftingu mají i čeští raftoví rozhodčí, ale ví málokdo. Jak vlastně vypadá rafting z pod slunečníku ze břehu, se stopkami v ruce? Na to jsem se zeptala Petry Plecité, rozhodčí Svazu vodáků České republiky (SVoČR) a vůbec první ženy v pozici „Head judge“ na mistrovství světa v historii světového raftingu.
Ahoj Petro, známe se dlouho, ale vlastně jsem se Tě nikdy nezeptala, jak ses dostala k raftingu?
Ahoj Leni. Vždycky jsem si ho chtěla zkusit. A náhoda tomu chtěla, že manžel mé kolegyně v mém prvním zaměstnání se tomu věnoval. Slovo dalo slovo a za pár týdnů už jsem seděla na raftu… Zatím ale jen nad kanálem v Troji.
To byla Tvoje první zkušenost s vodáctvím, nebo jsi k pádlování „přičichla“ už dříve?
Už od šesti let jsem jezdila na tehdejší ROH tábory. A měla jsem štěstí, že jsme měli v jedné zátoce na Slapech soukromou plovárnu, myšleno ponton na vodě. Měli jsme tam kánoe a učili se na nich. Odtud asi pramení má vodácká historie. Také máme chatu u Sázavy, a tam jsem trávila každé prázdniny.
V posledních letech jsi především rozhodčí, ale vím, že jsi na raftu také závodila. V jaké posádce jsi jezdila a na jaké pozici?
Jezdila jsem pod oddílem Georgia Raft Club. Což při účastech na zahraničních závodech ostatní mátlo, protože nebylo jasné, odkud pocházíme. Jezdila jsem vpravo. Háček i zadák. Jak bylo zrovna potřeba.
Pamatuji si správně, že se Tvoje posádka jmenovala „Bábovky“? Vzpomínáš si, jak ten název vznikl a jak dlouho jsi na raftu závodila?
Závodila jsem asi šest nebo sedm let. A ano, byly jsme „Bábovky“. (smích) Přiznám se, že už si úplně nevzpomínám, proč zrovna tento název. Ale dokážu si představit, že nás tak častoval náš tehdejší trenér, když jsme se bály do vln v Troji.
Jak vzpomínáš na závodní období? Co Tě na závodění bavilo a jakých úspěchů jste dosáhly?
Byly to krásné časy. Až na ty hádky na lodi. (směje se) Trvalo nám dlouho, než jsme pochopily, že s chybami musíme začít samy u sebe, ne je házet na ostatní. Na závodění mě bavili hlavně ti lidé okolo vody. Bezva parta. Samozřejmě i peřeje a voda samotná. A jsem i celkem soutěživý typ, takže vše tak nějak dohromady. Tenkrát jezdilo daleko více ženských posádek než dnes, určitě tak 15. My jsme se držely někde cca v polovině startovního pole. Na bednu se nám podařilo dostat, jenom když nějaká lepší posádka nepřijela.
Jak se ze závodníka stane rozhodčí, co Tě nasměrovalo z vody na břeh?
Asi jako u mnoha jiných posádek, rozpadly jsme se. Z různých důvodů. Rodina, děti, časové možnosti. Já jsem ale ty lidičky nechtěla opustit. Chtěla jsem pádlovat dál. Jenže nebylo s kým. Tak jsem si na pár let odskočila k dračím lodím a založila první čistě ženskou posádku v ČR. Ale nechtěla jsem rafting opustit úplně. Je to taková moje druhá rodina.
To jsem vůbec nevěděla. Pověz mi o Tvé dračí posádce a období u dračích lodí víc. Našla jsi u dragonů podobné věci, které Tě bavily na raftingu?
Náš tým se jmenoval W.I.L.D. of Prague. Myslím, že jsme byly celkem úspěšné. Nejen v rámci ČR, ale i v zahraničí. Byla jsem několik let i součástí české reprezentace. Jezdila jsem většinu času na háčku. Nejdříve vpravo, pak vlevo.
Oproti raftům je to úplně jiná disciplína. Na dračí lodi pracují i nohy, dáváš jimi sílu do posouvání lodi. Nemusí se zde číst voda, od toho je tam kormidelník. Háčci určují tempo, mají domluvené signály s bubeníkem. Výhoda tu je např. na tréninku, že nemusí přijít celá posádka a stále lze trénovat. Nebo i závodit. Nevýhoda je jasná – ukočírovat 22 ženských je fuška. (smích) Skončila jsem kvůli tenisovému lokti, se kterým jsem později musela dokonce na operaci.
Zpátky k raftingu. Mluvila jsi o tom, že oddílové jméno evokovalo v zahraničí jinou zemi než Česko. Kam všude ses díky raftingu podívala, ať už jako závodnice, nebo jako rozhodčí?
Jako závodnice jsem měla možnost navštívit např. Itálii, Rakousko, Slovensko, USA, Bosnu a Hercegovinu. Jako rozhodčí pak Itálii, Slovensko, Rakousko, Kostariku, Nový Zéland, Malajsii, Bosnu a Hercegovinu, Bulharsko. Měla jsem být i v Číně, ale ta se kvůli covidu nekonala.
Pevně věřím, že se ještě někam podívám. Tajně doufám v Indonésii, případně ještě jiný kontinent, ale ráda vycestuju kamkoliv.
Jak dlouho už děláš rozhodčí a co všechno musíš absolvovat, aby ses stala rozhodčí SVoČR?
Jej, já už to ani nepočítám. Řekla bych, že to bude okolo 20 let.
Máme školení 1x ročně, jako celá parta rozhodčích. Včetně kolegů z odbornosti pramic, které také patří pod SVoČR. A pokud se někdo chce připojit dříve, lze udělat i online školení. Člověk pak od nás dostane pravidla, která si nastuduje, a začne jezdit na závody, kde se učí na různých pozicích od zkušených rozhodčích. A pak si udělá oficiální zkoušku právě na tom ročním školení.
V českém prostředí si to ještě umím představit, ale jsi rozhodčí taky na mezinárodní úrovni. Jak to funguje tam? Musíš absolvovat nějaké zkoušky, které Tě kvalifikují na mezinárodní úroveň?
Samozřejmě, že musím. Před takřka každým mezinárodním kláním je nabídka tzv. Judges Workshopu, kam se hlásí zájemci o post mezinárodního rozhodčího.
Je to vícedenní záležitost, která se skládá z teoretické a praktické části a je zakončena písemným testem. V podstatě tam může přijít každý, kdo má zájem, klidně i bez předchozích zkušeností. My Češi máme ale trochu jiný postup. Jelikož jsou čeští rozhodčí v celosvětovém měřítku velmi ceněni díky svým dlouholetým zkušenostem, chceme si tuto pověst udržet i nadále. Takže český rozhodčí, chce-li se stát mezinárodním, musí mít nejdříve „odpískáno“, tedy mít nějakou praxi, u nás.
Dříve byla možnost, již mimo tyto mezinárodní zkoušky, aby byl zájemci tzv. assessorem (nejvyšší stupeň mezinárodního rozhodčího) udělen status „asistent judge“ (nejnižší stupeň mezinárodního rozhodčího) bez zkoušek na základě pozorování a vyhodnocení práce a kvalit daného kandidáta. Takto kdysi v roce 2010 guru českého raftingu Standa Hájek nastartoval mou mezinárodní rozhodcovskou kariéru. A já mu za to děkuji. V současné chvíli se po sjednocení IRF a WRF do UR znovu stanovují přesné postupy a procesy, ktere budou podléhat mezinárodní komisi rozhodčích, ne jednotlivým assessorům.
Na loňském MS v raftingu v Malajsii jsi byla jako vůbec první žena v historii hlavním rozhodčím světového šampionátu, tzv. „Head Judge“. Gratuluju. To asi není jednoduché se stát hlavním rozhodčím na tak důležitém závodě?
Moc děkuji. Velmi si toho vážím, že jsem byla mezinárodní komisí rozhodčích navržena a všemi hlasy odsouhlasena. Byla to velká a těžká výzva. Měla jsem řadu zkušeností být v tzv. Jury, kde je to o náročné koordinaci činností mnoha lidí během závodu. A někdy i o nepopulárních rozhodnutích, která člověk musí „ustát“. Být hlavním rozhodčím jsem si vloni vyzkoušela před Malajsií ještě na ME v Bulharsku. Také to bylo náročné, ale přeci jen alespoň v Evropě, kde je podobná kultura a myšlení.
Co znamená Jury?
Jury je tříčlenná skupina rozhodčích, která je složená z hlavního rozhodčího a dvou zástupců. Spolu organizují práci ostatních rozhodčích, chodí na meetingy s organizátory závodu i se zástupci závodících posádek. Společně určují, co a jak bude probíhat. Dále se pak Jury zabývá protesty od závodníků, kde na základě videodokumentace či zápisu a výpovědí rozhodčích na trati protest posádky zamítnou, nebo uznají. To je ta nejméně příjemná činnost.
Tříčlenná je proto, aby při případném hlasování nedošlo k patové situaci. Jednu povinnost má ale Jury milou, alespoň tedy pro mě. A tou je předávání medailí vítězným týmům.
Řešila jsi v roli hlavního rozhodčího něco neobvyklého, zajímavého, cos musela rozhodnout, protože jsi zkrátka byla ta „nejvyšší“? Vím, že v Malajsii byla složitá situace s kolísající hladinou vody…
Za ta léta v Jury toho byla spousta. I např. velmi nemilé protesty v různých disciplínách, které se týkaly nějaké české posádky. A ač bych jim to ze srdce přála, hlavní úlohou rozhodčího je být objektivní. Proto člověk musel učinit rozhodnutí i proti svým kamarádům, pokud bylo férové a správné. Velkou roli tu často hrají emoce závodníků, rozhodčích i organizátorů. To je ta méně milá část tohoto postu.
Na Novém Zélandu se mnou třeba odmítli mluvit členové íránské posádky, protože jsem žena.
I v Malajsii, kde je většinou muslimské náboženství a žena tu má jiné postavení než v Evropě, jsem musela být o to pevnější, a zároveň citlivá vůči místní kultuře a zvykům. A tím, že celá Jury byla v dámském osazenstvu, byly jsme pod velkým drobnohledem.
A k té kolísající vodě. Přírodní živlové nám často dokážou pěkně zavařit. Vždy je ale na prvním místě bezpečnost všech účastníků. Já jsem v Malajsii musela učinit dvě těžká rozhodnutí. Nejprve bylo potřeba přerušit slalomové závody v kategorii dospělých a Masters, a potom dokonce úplně zrušit druhé kolo. Tato nepříjemná rozhodnutí přišla kvůli silnému dešti, který rychle zvedal hladinu vody v řece. S nepříjemnou situací jsme se museli vyrovnat nejen my rozhodčí, ale také závodníci, protože slalom se jezdí na dvě kola a započítává se ta lepší jízda. Někteří tím pádem byli o svoji opravnou jízdu ochuzeni. Pochopitelně přišly nejrůznější reakce. Nicméně to bylo jediné řešení, protože závody by v takových podmínkách byly neregulérní, a jelikož voda stoupala opravdu strmě, tak brzy i nebezpečné.
Co Tě na rozhodcování nejvíc baví? Máš nějakou oblíbenou disciplínu?
Mojí nejoblíbenější disciplínou je slalom. Baví mě pozorovat, jak každá posádka jede branky úplně jinak. Co mne často mrzí, je, že jako rozhodčí nesmíme fandit a povzbuzovat. A potom mě baví, jak jsem už zmínila, že okolo raftingu je fajn parta lidí. Člověk je taky venku na vzduchu, i když si s námi počasí někdy zahrává – někdy rozhodcujeme ve třicetistupňových vedrech a jindy v dešti. A zrovna u toho mého oblíbeného slalomu tam sedíš od rána do večera.
Pro mne je rafting sport, který lidi spojuje. I když je tam zdravá konkurence. Večer si spolu stejně všichni dají pivko.
V mezinárodním raftingu se aktuálně dějí velké změny. 21. dubna 2026 došlo ve francouzském Pau na ustavujícím volebním kongresu ke sloučení dosavadních federací International Rafting Federation (IRF) a World Rafting Federation (WRF). Vznikla tak nová a jediná mezinárodní federace United Rafting. Ty jsi doposud „pískala“ na světových závodech pod hlavičkou IRF, změní se teď pro Tebe něco?
United Rafting, jak se sloučená organizace jmenuje, je ve fázi postupného zrodu. I když se původní federace sloučily, existují stále dva formáty závodů: Classic a Adventure. Přičemž Classic je původně WRF a Adventure IRF.
Já musím absolvovat ještě workshop pro formát Classic, abych mohla jezdit na všechny závody. Teoretickou část mám již za sebou, čeká mně praktická část a zkoušky. Hlavně kvůli disciplíně RX-Rafting Cross, která pod IRF nebyla.
Status Assessora, či u jiných kolegů Chief Judge, je téma, které se zatím diskutuje. Pevně věřím, že nebude nutné začínat od nuly. Tyto vyšší pozice rozhodčích už nejsou jen o pravidlech, ale i o organizaci rozhodčích na závodech, komunikační souhře s organizátory, řešení protestů a celkově vlastně o managementu. A tyto zkušenosti mám.
Jak tuhle novou kapitolu světového raftingu vnímáš?
Je to velký krok pro celý světový závodní rafting. Místo dvou samostatně fungujících skupin, které se snažily si konkurovat, bude teď, doufejme, jedna vzájemně spolupracující skupina. Ale myslím si, že máme před sebou ještě dlouhou cestu, kde bude třeba sklonit hlavy a ega, aby bylo vše ve prospěch závodníků a lépe srozumitelné pro všechny.
Čekají Tě pod hlavičkou United Rafting nějaké výzvy? I v raftingu začíná být populární disciplína Rafting Cross (RX). Jaké zapeklitosti přináší tento formát rozhodčím?
Byla jsem oslovena novou federací, abych patřila do týmu Komise mezinárodních rozhodčích. Tam bude určitě spousta práce.
Začíname takříkajíc od nuly, neb původní WRF a IRF procesy byly odlišné. Hledáme tedy nejlepší vhodná řešení pro rozhodčí v nově vzniklé UR Asociaci. Zároveň i pomyslnou kuchařku pro organizátory raftových závodů, aby úroveň těchto klání byla co možná nejvíce shodná a vysoká.
Co se týká disciplíny RX – měli jsme jako Češi již dvakrát příležitost si tuto disciplínu vyzkoušet na českých závodech. Konkrétně na slalomovém kanálu v Praze Troji.
Je to kombinace tzv. H2H, slalomu a biatlonu. Pro rozhodčí je zde nejdůležitější přesná a včasná komunikace. Zároveň je potřeba mít dostatečný počet rozhodčích na břehu. I v této disciplíně vidím ještě příležitosti na zlepšení pravidel pro lepší srozumitelnost a vymazání šedých zón domněnek.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Je něco, co ještě nezaznělo, ale mělo by?
Určitě! Rádi uvítáme další lidičky, kteří by chtěli být rozhodčími. Nejsou nutné zkušenosti s vodáctvím, i když je to samozřejmě výhoda. Co je potřeba, to naučíme, ukážeme, pohlídáme. Věková hranice není omezena. Strava a ubytování na závodech jsou zajištěny, příspěvek na dopravu a nějaká drobná odměna za práci rozhodčího se také najde. Ale hlavní nabídka je – bezva parta lidí, se kterými se poznáte.
Petro, moc Ti děkuju za rozhovor a na závěr by mě ještě zajímalo, jaká nejbližší akce Tě letos čeká s píšťalkou a „plácačkami“?
Leni, já též moc děkuji. Moc si vážím toho, že mohu říci pár slov za kolegy rozhodčí. Ať již z raftingu, nebo pramic. Většinou závodníci jen nelibě komentují naše rozhodnutí, které jim zrovna nepadne do karet. Ale ta ochota lidí, rozhodčích, stát někde v pražícím slunku, nebo naopak silném dešti – mnohdy celý den – je obdivuhodná. Takže ještě jednou opakuji: určitě uvítáme s radostí i další členy naší skvělé party.
Letos mě ještě čekají v srpnu věhlasné Čerťáky a sezónu zakončíme v září v Českém Vrbném. A já doufám, že u všech těch závodů osobně budu.
Petra Plecitá
*1977
Petra je raftovou rozhodčí Svazu vodáků České republiky (SVoČR). Jejím domácím oddílem je RK Stan. U raftingu se pohybuje od svých 21 let. Nejprve se 7 let věnovala závodní kariéře v klubu Georgia Raft Klub. Poté se stala rozhodčí na českých a od roku 2010 také na mezinárodních závodech pořádaných International Rafting Federation (IRF). V roce 2011 se už jako rozhodčí zúčastnila MS v raftingu v Kostarice. Na ME dospělých a MS juniorů a masters v roce 2012 na Vltavě pod Lipnem byla už součástí tzv. jury. Stejně tak i na MS na Novém Zélandu v roce 2013. Mezi lety 2014 a 2016 se věnovala mateřským povinnostem. Do raftingu naskočila opět jako rozhodčí na závodech evropského poháru v raftingu a od roku 2018 byla opět pravidelnou členkou jury na ME i MS na Slovensku, v Bosně a Hercegovině i doma v Česku. V roce 2025 byla jako vůbec první žena hlavním rozhodčím „Head Judge“ na ME v Bulharsku a následně i na MS v raftingu R4 v Malajsii.
Bavil Tě článek? Můžeš podpořit naši tvorbu!
Tvoříme původní obsah a píšeme o všem, co se na české vodácké scéně děje. Žádné kopírování cizích zdrojů, všechno je ověřené na vlastní kůži. Tvorba takového obsahu ovšem něco stojí a budeme vděční za podporu naší práce! Využít můžeš QR kód nebo dar zaslat na účet 2801829432/2010 s variabilním symbolem 444999.
Děkujeme!
