HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Plavci na Vltavě

Plavci na Vltavě

Vodácko-sportovní komunita vznikla u nás někdy na konci 19. století. Když se začínala psát tato vodácká historie, tak jiné „profesionální vodácké“ odvětví mělo za sebou už víc než 900 let dlouhou historii. Není řeč o ničem jiném, než o voroplavbě. Dřevo se plavilo na všech tehdy splavných řekách. Pojďme se podívat na historii voroplavby na řece Vltavě.

Kvůli rychlému rozvoji středověkých měst prudce stoupla poptávka po stavebním dříví. Lesy kolem nich byly rychle vyčerpány a bylo nutné dodávky dřeva nahradit. V pohraničních horách na jihu Čech ho bylo dostatek. Vltava a její přítoky se přímo nabízely k nejjednodušší dopravě kvalitního dřeva a dalšího zboží do Prahy i dále po Labi.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Splavnění Vltavy

Na plavení dřeva bylo potřeba mít přiměřeně splavnou řeku. Vltava, protékající tehdy hlubokým skalnatým kaňonem, příliš bezpečnou cestu do Prahy nenabízela. V řečišti bylo množství skal, divokých peřejí a jezů.

Není známo, kdy do Prahy připlul první vorový pramen (proč se říkalo pramen si povíme dále), ale na splavnosti se začalo pracovat už ve středověku. Kdo jiný než populární vladař Karel IV. začal se systematickou úpravou vltavské cesty tím, že nařídil, aby propusti na jezech byly široké 20 loktů (11,86 m)?

V 16. století přibyla ke dřevu další důležitá komodita – sůl, která putovala z rakouské Solné komory do Českých Budějovic. Odtud ji plavci rozváželi na pramenech dál do Čech. Právě v této době doznává záludné vltavské koryto výraznější změny a začíná se pracovat na jeho úpravách. V regulaci a splavňování Vltavy se pak průběžně pokračovalo až do konce 19. století. Na splavňování se zpočátku podíleli rakouští inženýři a dělníci. Snad právě od nich máme v češtině výraz „šlajsna“ pro vorovou propust (z německého „Schleuse“).

Vory pod Zvíkovem
Vory pod Zvíkovem

Na obsluhu voru bylo třeba až 14 plavců

Splavňovací práce výrazně napomohly rozvoji velmi tvrdého a náročného plaveckého řemesla. Vorové prameny obsluhovali plavci. Slovo vorař vzniklo až později, přibližně v 50. letech 20. století, kdy plavce definitivně nahradila silniční a železniční doprava. Když už jsme u plaveckých výrazů, je na místě říct, že vor nebo také tabule byl jen částí celého plavidla, kterému plavci říkali pramen. Slovo je pravděpodobně odvozeno z německého slova Prahmenflösserei, tedy voroplavba.

Vory byly dlouhé až 24 m a vázaly se do pramenů, které dosahovaly délky až 180 m.  Na obsluhu takového macka bylo zapotřebí i čtrnácti zkušených plavců, kteří museli vynaložit všechen svůj um, aby pramen dovezli v pořádku na místo určení. Ke spojování vorů do pramenů se používalo dřevěné lano – houžev, vyrobené z kmínků mladých smrčků.

Setkání Vorového pramene a šífu nedaleko hradu Orlík
Setkání Vorového pramene a šífu nedaleko hradu Orlík

Největší pozornost byla při stavbě věnována prvnímu voru, který musel být ze všech nejbytelnější. Na prvním voru – předáku – byla na přídi umístěna dvě až tři vesla – rudlata, těmi se celé plavidlo řídilo. Místo u levého vesla (po směru jízdy) patřilo vždy vrátnému. Veslu na pravé straně se říkalo pacholčí. Na pravé straně předáku bylo ještě jedno pomocné veslo, které bylo obrácené po směru jízdy. Třetímu i předposlednímu voru se říkalo šrekový, byly na nich totiž umístěny brzdy, zvané šreky, 3 až 7 m dlouhé klády spouštěné kolmo do dna řeky. Na posledním voru se nacházelo veslo sloužící jako kormidlo. Jeho obsluhu zajišťoval zadák.

Posádce velel vrátný

Nejzkušenějšímu z posádky se říkalo vrátný, ten byl zároveň i jejím vedoucím. Odpovídal za sestavení pramenu a pak i za průběh celé plavby. Vrátný stál na přídi a naváděl vorový pramen. Když připlul pramen k jezu a šlajsna (vrata) byla přehrazená dřevěnými hranoly (byla zavřená), právě vrátný je šel vyhradit – otevřít vrata. Odtud název vrátný.

Vrátným se plavec stal až po složení velmi přísných, několikastupňových komisionálních zkoušek, vykonávaných u zemského úřadu v Praze. Po úspěšném složení zkoušky absolvent obdržel plavecký patent, opravňující k vedení vorového pramene. Na každou řeku, po které se chtěl vrátný plavit, musel mít patent. Jen málo z nich mohlo plout na všech českých řekách a ještě méně z nich se dřevem až do Hamburku, kde byly kvalitní kmeny z šumavských lesů velmi žádaným zbožím.

Kromě zmíněné soli dopravovaly prameny i další zboží. Nejčastěji to bylo dřevo, naskládané na vorech. Na 130 m dlouhý pramen se prý mohlo naložit až 80 m3 dřeva. Prameny dále běžně dopravovaly kameny. A nesmíme zapomenout ani na přepravu pasažérů, kteří jezdili nejčastěji do Prahy za prací.

Proti proudu u řeky Honsův mlýn a nad ním ozdravovna pražských policejních zaměstnanců v Červené nad Vltavou
Proti proudu u řeky Honsův mlýn a nad ním ozdravovna pražských policejních zaměstnanců v Červené nad Vltavou

Stavba voru

Pro většinu plavců začínala plavba ještě v lese. Pokácené stromy odkornili a dopravili k řece. Na vazišti poskládali z kmenů pramen. Plavbu začínali se svítáním a plouli (plavecký výraz pro plavbu na pramenu) až skoro do setmění. Noci trávili v plaveckých hospodách, které měli po léta odzkoušené. Po zdolání všech záludných peřejí a proudů ukončovali plavbu nejčastěji v Praze. Nejprve to bylo na Výtoni, kde se do roku 1829 platilo mýto vytínáním dřeva z pramenu (proto Výtoň). Později ve smíchovském vorovém přístavu na Císařské louce. Zpět se plavci vraceli pěšky, v pozdějších dobách na kole nebo vlakem. Takových cyklů, po plavecku rázů, dokázaly sehrané party v dobré sezoně udělat až dvacet.

Schéma vorového pramene
Schéma vorového pramene

Ačkoliv se v posledních pár letech objevily nostalgické jízdy vorů startující ze Štěchovic, plavecké řemeslo fakticky zaniklo se zprovozněním Orlické přehrady a dnes můžeme už jen obdivovat dovednosti starých plavců spolu s krásami zatopeného kaňonu Vltavy na černobílých fotografiích či filmech.

Tento článek vyšel v magazínu Hydro v čísle 3/2014.

Zdroj fotografií:

Archiv Vojtěcha Pavelčíka

Karel Plicka, Vltava, Orbis, 1959

Hašková – Uher, Sbohem stará řeko, NPL, Praha 1963

Jan Čáka, Zmizelá Vltava, Baroko & Fox, Beroun 1997

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: