Osobně mě baví veškeré cestovatelské plány dotáhnout až do absurdna. Sám jsem trochu sebemasochista. Za ta léta cestování s kajakem po světě, pakliže nemáte v plánu pracovat jako raft guide, jsem poznal, že nejsložitější je načasování plánů s lidmi, se kterými chce člověk opravdu strávit pár týdnů kajakováním.
A sezonu 2021 sezonu jsem už pomalu do toho absurdna dotáhnul. Na konci zvláště suchého léta v Norsku jsem se sbalil a letěl na pět týdnů do Kyrgyzstánu – na tamní klasiky zakončené epickým splutím legendární řeky Sary Jaz. Po návratu domů jsem si ani nestihnul zajít na točenou plzeň a už jsem seděl v letadle do Mexika. Tam jsem pochopil, co znamenal komentář mého kamaráda o Mexiku: „dvoutýdenní výlet kolem Tlapacoyanu je, jako bys zažil autonehodu – ať chceš či nikoliv, tělo je z těch všemožných vodopádů skoro na rozpadnutí.“ Ze země Corony jsem se přemístil na černý kontinent – do Keni, kam jsem přitáhnul partu největších střelců dnešní doby. Byl jsem vystresovaný zejména z toho, zdali tam bude nějaká voda na uspokojení objevovacích tužeb. Výlet byl nakonec naprosto parádní a je dost možné, že se z Keni stane další vyhledávaná vodopádová destinace. No a aby toho nebylo málo, v průběhu mexického výletu mi Aniol poslal video z helikoptéry – záběry šílené řeky s vysokými vodopády a epická patagonská krajina – s dotazem: „keen“? No jasně, že do toho okamžitě jdu, ale to datum je šílené. Abych to nenatahoval… Prostě jsem z Keni odletěl o pár dní dříve, abych byl včas v pozoru na značkách v Hornopirénu na jihu Chile. A to už je celkem střelené přesouvání se po planetě. Ale když absurdně, tak pořádně.
Letíme na Blanco
Pro vstup do Chile si musíte nechat schválit covid očkování, což trvá až měsíc. Dva dny před odletem jsem obdržel e-mail, že snad v pořádku. Takže hurá do Patagonie.
Chystali jsme se na řeku Blanco nedaleko Hornopirénu, který je považován za vstupní bránu do Patagonie. Přístup do tohoto údolí je možný pouze helikoptérou, jinak se do této opuštěné krajiny patagonské džungle prakticky nejde dostat.
V sobotu brzy ráno se potkáváme s pilotem, který přiletěl z nedalekého Puerto Varaz, a vymýšlíme plán, jak dostat skupinku pěti kajakářů s loděmi do hor a kde přistát. Nakonec se pilot otočí na vybrané místo na začátku nejvýše položeného jezera třikrát. Naše skupinka je povedená: Aniol Serrasolses, Pedro Astorga, Nouria Newman, Jaime Sandoval a já.
Po přistání veškerého vybavení přepádlujeme první jezero k hlavnímu zdroji Rio Blanco. Epická vysokohorská krajina, tmavě modré jezero, zasněžené vrcholky v okolí, modrá obloha, nikde nikdo. Cítím se opravdu výjimečně a naprosto uklidněně.
Skupinová fotka u začátku řeky a vyrážíme pomalu po proudu. První den je naplánováno splutí úseku bez divoké vody, pouze drobný potok sbírající vodu a dvě překrásná jezera. I tak je to nakonec náročný dlouhý den na ostrém slunci. Na prvním kempovacím místě se na mě podepíše únava z cestování a usínám ihned po večeři.
Začíná to padat
V neděli ráno přepádlujeme druhé jezero a čeká nás velice strmý úsek. Celou řeku máme pochopitelně detailně prozkoumanou ze satelitních fotek a videa z helikoptéry, což nám dává jistou představu. Ovšem jak to bude ve skutečnosti zjistéme až v moment, kdy člověk stojí na hraně vodopádu a zkoumá, zdali je možné jej sjet. První kilometr a půl je až nesmyslně z kopce, takže je to jedna velká přenáška. Aniol se hecne na poslední vodopád vysoký cca 12 metrů, ale dopad je velmi těsný a u skály. Nakonec trefí bokem lodi a loktem trčící kus skály, ale naštěstí měl náloketníky a nejedná se o vážný úraz.
Následuje třetí a poslední překrásné jezero, které přepádlujeme velice rychle, ani se moc nezabýváme žádným filmováním či focením. Průtok se za jezerem zvýší na dvojnásobek a Blanco už není jen malý prudký potok, nýbrž velice prudká a zablokovaná řeka. Po úvodní jetelné krátké pasáži následuje cca 100 metrů vysoký vodopád. Pochopitelná přenáška, avšak není ihned jasné kudy. Po scoutování dronem a pobíhání kolem hrany vodopádu se rozhodneme o slanění lodí blízko vodopádu, a poté musíme bez kajaků překonat patagonskou džungli.
Na první pohled je to prostý les s opravdu vysokými stromy, avšak problém tohoto terénu je, že u země roste extrémně hustý bambus a gigantické lopuchy s „ostnatými dráty“ na stoncích. Prodírání se džunglí samo o sobě není až takové peklo, ale s kajakem věčně řešíme problém, že se zasekáváme ve 3D pavučině všemožného porostu. Po obnášce vysokého vodopádu následuje jeho nižší bratr. Co nedožene svojí výškou, zaručeně předvede svou náročností v obnášení. Ve velice komplikovaném a prudkém terénu fungujeme dohromady jako řetěz. Každý má svou určitou pozici a podáváme si navzájem kajaky jeden za druhým. V jeden moment Pedro nechá můj kajak na nezabezpečeném místě. Ten uklouzne a já za šíleného křiku a křivohubého výrazu sleduji, jak můj Cross naložený vybavením na nocování, jídlem, foťákem a dronem padá do údolí z výšky cca 60 metrů. Obrovské štěstí bylo, že kajak dopadl do vracáku pod vodopádem. Letím dolů jak raketa, útes neútes, džungle nedžungle, aby mi všechny moje cajky neodplavaly. Překvapeně zjišťuji, že se ničemu nic nestalo.
Následuje velice zablokovaná a prudká jetelná pasáž, kde je nutné hodně prohlížet. Slunce už dávno zmizelo za hory, blíží se soumrak a kaňon rozhodně nenapovídá, že by se objevilo místo příjemné na nocování. Takže se rozhodujeme zakempovat mezi obrovskými kameny, kde se horko těžko hledá rovný plácek na přespání. To je ale třeba brát jako součást expedičního pádlování, nám to rozhodně nevadí. Jsme velice unavení a hlavní je se převléknout do suchého a uvařit teplou večeři. Tedy s expedičním jídlem vaříme akorát tak vodu, kterou zalejeme dehydrované jídlo. Opět se ukáže, jak fantastickou práci odvádějí v Adventure Menu, jelikož v porovnání s ostatními značkami je toto jídlo opravdu extrémně chutné.
Začíná parádní pádlování
Spánek na kamenném suťovišti byl bez problémů a ještě před prvními ranními paprsky jsme svižně sbaleni a pokračujeme v náročné práci. Jako rozcvička je připravená výživná přenáška, pod kterou nasedáme opět na vodu a další kilometr nás čeká příjemné pádlování hodně z kopce. Celkem rychle se dostaneme k parádnímu vodopádu. Odhadem 17 metrů vysoký. Já a Jaime slaníme vedle vodopádu a ostatní si užijí polet. Pedro svým klasickým stylem vodopád boofne a zlomí pádlo v dopadu. Aniol a Nouria mají parádní lajny, a pak si vesele pokračujeme dál.
Po dalším skvělém pádlovacím úseku dorazíme k double dropu. První skok cca 6 metrů, druhý vodopád 10 metrů do parádní laguny. Slunce přímo nad námi, ideální vodní stav, co více si přát. Stajlujeme všichni svoje lajny a jedeme dál.
Kaňon se otevře, řeka se rozlije do velice jednoduchého úseku a následuje pravostranný přítok přímo z ledovce, který máme na dohled. Na rozdíl od řeky, po které jsme se sem dostali, není na přítoku žádné jezero, a jelikož je velké horko, průtok se nám tak zdesetinásobní a Blanco začíná mít úplně jiný charakter. Okolní skály změní barvu z téměř černé až k téměř bílé. Úvodní pasáž je jako začátek kataraktu na Soče za vysoké vody. Velká paráda, konečně nějaké množství vody pod zadkem a neřeším, zdali v peřeji dopadnu na kameny. Slunce v plné palbě, krásná patagonská džungle a epické pádlování ledovcové řeky. Hodně prohlížíme, ale téměř vše je jetelné.
Jako by slunce mělo vliv na to, co nás čeká – jakmile zmizí za okolní hory, řeka značně přidá na spádu a pochopitelně i na obtížnosti. Bazény pod jednotlivými peřejemi zmizí a Blanco je tak nějak jako Wellerbrücke za letní vody. Další problém je, že kaňon lemují obrovské balvany, které komplikují přenášky, a patagonská džungle je mnohdy horší než tropická. Prohlížíme peřeje celkem z dálky a tak nějak to tam posíláme za Aniolem, který ukazuje svojí obrovskou sílu ve čtení náročných peřejí. Každý si to odpoledne vybereme nějaký slabší moment, ale nejdůležitější je, že nikdo neplave. Pod tlakem s naloženou lodí při extrémně dlouhém dni není složité dělat chyby. Extrémně unaveni se dostáváme ke strmé pasáži, kterou by bylo peklo obnášet, ale motivace pádlovat už moc není.
Vylezeme na nejvyšší kámen a dronem prohlížíme, co nás čeká následující kilometr. Řeka se rozhodně nezklidňuje a široko daleko žádný plácek vhodný k pohodlnému kempování. Tak to prostě zabalíme mezi šutry, pohodlí nepohodlí. Raději nepohodlně spát, než se utopit.
Dnešní den pro nás znamenal extrémně náročných 11 hodin na řece. Rozděláme oheň, teplá večeře je jak pohlazení před spaním a ani apokalypsa by mě neprobrala z tvrdého spánku. Jelikož popíjíme každý večer mate, rozhodně neusínám ihned. Popadají mě myšlenky, zdali bych neměl například dát Aniolovi moji kartu z foťáku a dronu. Přeci jen je mým úkolem doručit kvalitní fotky, a pakliže bude řeka takto nakládat, nerad bych o materiál přišel. Nicméně jsem dosti pověrčivý a jistě by to nebyl z hlediska psychiky vhodný tah. Takže raději nepřemýšlím nad pádlováním.
Film z Rio Blanco na Festivalu Expediční kamera 2024
Film z této expedice je volitelnou součástí programu na festivalu Expediční kamera 2024, který probíhá na více než 150 promítacích místech v Česku a na Slovensku. Kromě filmu z expedice na Rio Blanco je v programu festivalu také vodácký film Expedice Ganga – Vávrova výzva.
Stihneme to?
Ráno si přivstaneme s tím, že bychom chtěli čtvrtý den dorazit do cíle. Po několika hodinách mega náročného pádlování, při kterém jsem vyndal foťák asi jen jednou, se dostáváme k soutěsce. Prohlížíme hodně z daleka a hodně dlouho. Nakonec se rozhodujeme, že sjedeme půlku soutěsky, ale musíme absolvovat přejezd z pravé části řeky do posledního vracáku v kaňonu nalevo. To pro mě byla asi nejtěžší věc za poslední roky. V prudké peřeji nesmíme minout jediný vracák. Naštěstí se tam všichni popořadě poskládáme a jdeme prohlížet druhou půlku s tím, že pokud by to nefungovalo, vyneseme lodě 100 m vysoko, přejedeme zpět a začneme přenášet.
Meditujeme nad peřejí relativně dlouho. Hlavní lajna je do obrovského válce, který je určitě jetelný, ale bublák pod ním je značná komplikace. Nakonec se rozhodneme pro lajnu blízko u skály vlevo, kam jsme pořádně neviděli, a poté monstrózní traverz po bublající vodě doprava. S obrovskou intenzitou pádlování se dostávám na druhou stranu, když se otočím a vidím, jak Nouria a Jaime nestíhají a bublák je odsadí do hlavního proudu, který odtéká do šílené peřeje. Nám ostatním se zastaví srdce a mohutným křikem je povzbuzujeme. Asi jsem nikdy neviděl tak vyděšený výraz jako Jaimeho obličej. Ty vteřiny snažení pro ně musely být téměř nekonečné, ale s naprostým vypětím všech sil se jim nakonec podařilo dostat do bezpečí. A právě v tomto je vlastně ta největší náročnost Rio Blanco poslední dva dny. Peřeje jsou velké, povětšinou jetelné, nicméně za tohoto vodního stavu je problém, že okamžitě odtékají do další peřeje a mezi tím vším jsou i peřeje, které jsou jasné obnášky.
