Divoká voda

Je říjen a já čekám na břehu skoro rozvodněné Soči, až moje přítelkyně dostopuje pro auto. Snažím se nezmrznout a nenechat se odfouknout vichřicí, z nudy mě vytrhne zpráva od Terky: „Nechceš jet s námi do Keni? Jede Honza s Luckou, takže nečekej žádný extrémy, ale prej je tam hezky.“ Zpočátku jsem celkem nervózní, protože jsem tak daleko nikdy nebyl, a hned do Afriky? Následuje pohled do kalendáře, na bankovní účet, a oboje mě utvrdí, že bych si tuhle příležitost neměl nechat ujít. Skupinu později doplní ještě Matěj a Filip, takže to vypadá na solidní zájezd.

Tato rakouská řeka je v povědomí snad všech českých vodáků. Její křišťálově čistá voda zelené barvy mě inspirovala k tomu, abych jí přezdíval smaragdová řeka. Poprvé jsem si ji sjel v roce 1992 na raftu a o dva roky později na pálavě. Pak dlouho nic. Na kajaku jsem na ní poprvé pádloval v roce 2010. Od té doby sem jezdíme s partou kamarádů několikrát ročně od brzkého jara až do pozdního podzimu. Nikdy jsme tu nepádlovali v zimě. To se však první den letošního roku změnilo.

Raftová výprava do Nepálu se nikdy neomezí jen na pádlování. Nepál klade vysoké nároky na celkovou osobnost cestovatele. Vydat se na nějakou určitou řeku s konkrétním časovým plánem je vrcholem nepochopení nepálského prostředí. Úspěch či obyčejné štěstí čeká na toho, kdo je schopen a ochoten rychle změnit plány a přizpůsobit se.

Někdy se nová řeka, a v tomto případě rovnou možná prvosjezd, nachází takříkajíc co by kamenem dohodil a zbytek doběhl. Trochu zvědavosti a štěstí je ale potřeba také. I přes četné dotazy na řadu kajakářů nevíme přesně, zda to před námi už někdo jel. Víme ale jistě, že pár lidí už to v merku mělo, a taky víme, že spodní úsek řeky už sjetý je. Každopádně to není tak podstatné. Podstatné je, že máme další řeku do norského itineráře, a ne ledajakou.

Letošní Kanufest si pro své účastníky připravil pár programových změn. Celý individuální závod, jehož výsledky se započítávají do celoroční Czech Whitwawater Tour (CWWT), se odjel v sobotu. Začali jsme páteční registrací, při které každý závodník obdržel taštičku s brýlemi a houbou do lodi. Už páteční prezentace naznačila, že na startu bude letos opravdu plno a sobotní doregistrace způsobila, že se vyčerpala všechna startovní čísla, dokonce snad nedopatřením nějaké chybělo.

I v letošním roce se uskuteční tradiční český divokovodní svátek na vltavských Čertových proudech pod Lipnem. Ale letos bude tahle velká akce ještě větší a zajímavější než obvykle!

Adrian Mattern mi poslal print screen satelitních snímků řeky Ivindo v Gabonu v úseku, kde se řeka větví na nesčetné množství menších či větších ramen. Přidal informaci, že je v džungli velké množství zmijí gabunských (Bitis gabonica), nicméně jelikož máme dnes drony, nemusíme se džunglí tolik prodírat. No a jestli mám prý zájem o takovou výpravu. Reakce byla pochopitelně v mém klasickém duchu. Jak se mě může vůbec ptát na tak nesmyslný dotaz? Je jasné, že jedu.

Soča je slovinskou chloubou, o které již psalo nespočet místních básníků a prozaiků. Pramení v srdci Julských Alp, na začátku klikaté silnice na sedlo Vršič, které je rájem pro alpinisty a vysokohorské turisty ve všech ročních obdobích. První metry Soči jsou krásné, ale pro vodáky nezajímavé vodopády, které jsou, současně s pramenem, téměř neustále obklopeny zástupy turistů všech věkových kategorií.

O velikonočním víkendu se budou na Labi konat tradiční vodácké závody. V neděli 20. 4. bude klání okořeněno boji o mistrovské tituly v dlouhém sjezdu. Sobotní sprint je současně Evropským pohárem ve sjezdu. Na Labi po oba dny svedou souboje také raftaři. A bude prostor i pro volné splutí.

Řeka Salza – jen málokterý vodák o ní ještě neslyšel. Nachází se v severním Štýrsku a dělí svým tokem pohoří Hochschwab a Göstlingské alpy. Její pramen se nalézá nedaleko poutního místa Mariazell pod horou Ulreichsberg ve výšce asi 1800 m n. m. Dlouhá je 80 km a ústí do řeky Enns. Průzračnou vodu jako je zde, již najdete jen málokde.

Pro vodáky jsem až moc lezec, pro lezce zase blázen v lodi. Je pravda, že v mém domovském slalomářském oddíle pro „plácání se“ na plasťáku příliš pochopení nemají, ale to nevadí. Všichni dobře víme a cítíme, že pohyb v přírodě je krásnější, rozmanitější a dobrodružnější než hoblování v brankách v betonovém korytě či lezení na umělé stěně.

Je konec ledna a jako by se opakoval scénář z minula. Touha vydat se za pádlováním do zemí tropických plodů, divokých řek a pašeráků kokainu je vysoká. Ovšem to se dá jen stěží říci o stavu našich bankovních účtů. Náš hledáček potenciálních pádlovacích destinací se tedy znovu přesouvá nad evropský kontinent.

Stejně jako patří Máj od Karla Hynka Máchy do povinné četby na střední škole, měla by Humla Karnali patřit do povinného seznamu řek pro milovníky expedičního pádlování. Osobně jsem měl Humlu zařazenou celkem špatně – dlouhá léta jsem si myslel, že je to mega dlouhá řeka jen s několika peřejemi a zejména s velkým množstvím voleje. No nakonec jsem se tam musel vypravit, abych sám posoudil, jak že to ve skutečnosti je.

Tato výprava s Petrem a se Slonem se původně měla uskutečnit už před nějakou obou, ale Covid a další věci tomu chtěly jinak. Nakonec to ale přece jenom vyšlo a zaběhnutý cyklus Balkán – západ nám tentokrát jasně velel vydat se na Balkán.

Řeku Taru jsem měl v hledáčku již poměrně dlouho, ale vydat se na ni nebylo jen tak. O řece není příliš mnoho informací a nevěděl jsem, který úsek by byl vlastně pro nás, paddleboardisty, vhodný a zábavný. Před několika lety byla na Taře Francouzsko-německá paddleboardová expedice, která se ji pokusila sjet celou. Bohužel nejkrásnější úsek – Ďáblův kaňon nad silničním mostem Djurdjević vynechali pro obavy z neznámých peřejí. To pro mě byla hozená rukavice. Řekl jsem si, že pokud to jen trochu půjde, jejich misi dokončím a sjedu celou Taru včetně onoho obávaného kaňonu.