Do loňského roku závodila ve vodním slalomu, který v posledních letech kombinovala s extrémními závody u nás i v zahraničí, v nichž vybojovala mnoho umístění na stupních vítězů. Studuje vysokou školu, pracuje jako osobní trenérka, pořádá příměstské tábory, pomáhá s vedením dětí v domovském vodáckém oddílu, podílí se na pořádání závodů Junior Kayak Fest a Krakonošovo Labíčko … Že není možné toho dělat tolik? Tak si pojďte přečíst, že je.
Ahoj Lucko. Snažil jsem se na rozhovor připravit a zjistil jsem, že si asi budeme povídat hodně dlouho, protože těch činností, které děláš, je opravdu hromada. Ale než se k nim dostaneme, řekni mi, jak ses objevila u vody?
Ahoj. To je úplně jednoduché, za všechno může taťka, který byl už od mala v turistickém vodáckém oddílu tady v Hradci Králové. Ten byl tehdy pod pionýrem a dnes je to oddíl při Domově dětí a mládeže Hradec Králové (DDM). Tehdy je vedl Honza Daněk. Taťka měl vodu jako druhý sport k lyžování, se kterým začal o něco dřív, ale nakonec vodě úplně propadnul. Na loděnici strávil celé dětství, potkal tam naši mamku, a když jsme se s bráchou (její bratr je známý kajakář Marek Souček, pozn. red.) narodili, šli jsme automaticky na vodu, protože v tu dobu už jsme byli takříkajíc vodácká rodina.
Když jsem se narodila já, táta měl zrovna letní vodácký tábor, takže můj život vlastně začal vodáckou akcí. (smích) Potom mě naši samozřejmě vozili na porcelánku na kánoi a od pěti let mě už dávali do kajaku. Velký vzor pro mě byl o pět roků starší brácha Mára, kterého jsem pořád měla potřebu napodobovat a dohánět.
To opravdu neexistovala jiná možnost než voda, co?
Neexistovala… Brácha chtěl hrát fotbal a docela dlouho se o to pokoušel, já jsem chtěl tancovat, ale ani jedno z toho nedopadlo a oba jsme skončili u vody. Nevím přesně, jak to měl brácha, ale já jsem se jeden čas hodně vzpírala a nechtěla jsem chodit na tréninky. Přišlo mi, že voda je sport pro kluky a chtěla jsem radši být s holkama někde v sále a tancovat.
To teda bylo hodně na sílu…
Ježiš zase nechci, aby to vyznělo tak, že nás rodiče k vodě dokopali. Já jsem si to tancování zkusila asi na rok, dělala jsem takové moderní pojetí baletu, ale pak jsem nějak víc a víc trénovala na vodě, až tancování vyšumělo a zůstala mi jenom ta voda. Zpětně vlastně ani nevím, proč jsem toho tancování nechala.
V té době jsi už jezdila slalom?
To se vzájemně překrývalo. Když mi bylo devět, přistěhovali se k nám na loděnici slalomáři – oddíl KVS Hradec Králové. Byl mezi nimi i trenér a shodou okolností bývalý spolužák mojí mamky Jaromír Indruch, který v té době zakládal novou tréninkovou skupinu, v níž byli jeho syn Matěj a Maty Drábek a vzali k sobě ještě mě. Jarin je obrovský chlap a má takové drsné rysy, takže na mě v tom věku působil docela děsivě. Stačilo, že na mě na tréninku trochu zvýšil hlas, a já jsem už byla zakaboněná. Mám z toho období i fotky, jak sedím v lodi, mračím se na trenéra, nechci jít na vodu a trucuju. (směje se) Nebo když jsme jeli na soustředění, byla jsem na pokoji se samýma chlapama… Z toho chlapského prostředí nejspíš vznikla moje rebélie s tancováním, ale znovu říkám, že vlastně nevím, jak se to stalo, že nakonec vyhrála voda.
Teď už tomu rozumím, nakonec jsou v tom rodiče docela nevinně. (smích) Slalom ti ale šel velice dobře a umisťovala ses na pěkných příčkách.
Dost roků pro mě byl slalom sportem číslo jedna a dalo by se říct, že jsem se stabilně umisťovala v TOP 20 v závodech českého poháru. V juniorském věku to bylo v podstatě o malý kousek za naší absolutní špičkou, ale na tu jsem se nikdy nedotáhla. Postupně jsem si začala uvědomovat, že je to problém mojí hlavy, protože nejsem nastavením závodník. Myslím, že v tréninku mi to šlo a byla jsem v podstatě na stejné nebo někdy i lepší úrovni než například moje parťačka Olča Samková, která se nakonec do té špičky dokázala dostat. Když přišlo na závody, tak jsem začala cítit tlak, znervózněla jsem a potom jsem často dělala úplně nesmyslné a zbytečné chyby. Ne, že bych pokazila třeba celou jízdu, ale prostě najednou přišel nějaký banální šťouch, podjetí branky a podobně. A teď si uvědomuju, že jsem vlastně prozradila, jak mě můžou ostatní porazit. Stačí mě na startu vystresovat nebo dostat pod tlak a prohraju. (smích)
To, jaký jsou pro mě rozdíl závody ve slalomu a na plasťáku, krásně vidím na Trnávce, kam jsem jezdívala na slalomové poháry a v posledních letech tam jezdívám i na Trnava Xrace. Na Trnava Xrace se cítím v pohodě a taky se mi mnohem líp závodí. Ve slalomu je to hodně o naprostých detailech, a to pro mě bylo hodně svazující.
Mluvíš, jako bys už slalom pověsila na hřebík, ale já jsem tě v loňských výsledkových listinách našel.
Letos to bude první sezona, když už na slalomové závody nepojedu. Už mi bylo posledních pár let jasné, že to nebudu dál rozvíjet, takže jsem tomu nevěnovala tolik úsilí jako dřív, a když teď chci ještě studovat a chodím k tomu do práce, už to prostě není možné dělat na takové úrovni. Sice na slalomce dál jezdím, nebo dokonce zajdu na Jarinův trénink, ale závodně už je to pro mě uzavřená kapitola.
To je vlastně i jedna z věcí, která se mi na divoké vodě líbí. Není potřeba vrcholový trénink, aby se člověk mohl umisťovat na dobrých místech v závodech nebo mohl jezdit hodně divoké řeky. Samozřejmě je potřeba trénovat, ale trénink jde kombinovat i s prací, školou a tak. Ve slalomu trochu ubereš a už v podstatě končíš.
Takže ti po slalomu nebude smutno?
Samozřejmě jsem si to rozhodnutí se slalomem skončit obrečela, ale smutno mi asi nebude. Chci si nechat hlavně dobré vzpomínky, protože to na jednu stranu byl obrovský dril, ale celé to vlastně bylo strašně super, dalo mi to hrozně moc do dalšího pádlování i života a zažila jsem se slalomem spoustu skvělých věcí. Třeba když byla pandemie, trenér nás odvezl na kanál do Českého Vrbného a tam jsme měsíc bydleli a jenom trénovali. Když to tak vezmu zpětně, byl to vlastně jeden z nejlepších měsíců v mém životě.
Ono je pro mě vlastně Vrbné celkově takové osudové místo. Naučila jsem se tam jako mimino chodit, s rodiči jsme tam jezdívali opravdu často, sama jsem tam taky strávila spoustu času a teď tam navíc pojedeme na kurz se školou, takže tam budu i studovat. (smích)
Co na rozhodnutí říkali rodiče? Neměli očekávání, že jednou budeš na těch velkých mistrovstvích a olympiádách?
Rodiče s tím neměli problém. Naopak si myslím, že jsou spíš rádi, protože už od určitého věku jsme s bráchou slýchávali, že vrcholový sport asi nebude ta úplně nejlepší cesta. Určitě jsou rádi, že s bráchou oba sportujeme a že naším sportem je voda, ale vrcholové sportovce z nás nikdy nechtěli mít a asi dobře věděli proč. Já teď třeba řeším veliké problémy s krční páteří – trpím migrénami, občas přestávám vidět – které mám způsobené právě intenzivním tréninkem na kajaku a spousta holek z mojí generace je na tom podobně, hodně jich muselo na různé operace nebo si nesou jiné následky, takže kdo ví, stejně by to třeba dál nešlo kvůli zdraví.
Už nějaký čas jezdíš na plasťáku nejrůznější extrémní závody. Kdy se ti začala do slalomu míchat tahle disciplína?
Já bych neřekla, že se mi to začalo do slalomu míchat, protože alespoň nějakým způsobem jsem díky tátovi a bráchovi na řeky jezdila vždycky. Zejména brácha pro mě byl vždycky vzor a tahoun. Spoustu jsem toho najezdila po závodech ČPV, strašně moc toho mám naježděno na Litičáku. Ale vzpomínám si, že velký zlom pro mě přišel na Trnávce, kde jsem mimo slalom byla s rodiči pádlovat ve čtrnácti letech na Trnava Xrace. Tam jsem najednou zjistila, že existuje i jiná disciplína na kajaku a že může být úplně jiná atmosféra závodu, než ta, jakou jsme do té doby znala. Taky lidi kolem toho jsou jinačí, asi proto, že to všechno dělají jako zábavu, ne jako profi sport. Nemůžu říct, že mě to uchvátilo a chtěla bych to hned začít dělat, ale začalo mě to bavit a od té doby jsem se alespoň na té Trnávce snažila být pravidelně.
No a potom přišel velký zlom s příchodem covidu, kdy byly zavřené školy, zrovna se se mnou rozešel přítel – bylo mi patnáct, takže velká tragédie, víš jak (smích) – a tehdy mě vzal brácha poprvé na vodu do Jizerek. Poprvé jsem jela na opravdové divoké řece a bylo to úplně super. Nicméně slalom v té době pořád byl na prvním místě. Ono to bude znít divně, ale já jsem ani doteď vlastně zas až tolik věcí nejela, spíš se pohybuju po závodech. Já jsem totiž přeskočila takovou tu fázi, kdy jezdíš WW III–IV řeky a pak zkoušíš něco dalšího. Díky slalomu dokážu sjet i těžký věci, ale nemám na řekách naježděno, tím pádem nemám potřebné zkušenosti a hodně se bojím.
To zavání nějakou zábavnou historkou. Máš něco v rukávu?
No jasně že mám. Po těch jedněch Jizerkách jsem vyrazila s pěti kamarády na Ötz, kde náš výlet začal na velmi rozvodněném úseku ze Söldenu (lesní soutěska). Dívala jsem se na vodočet, protože to už jsem tehdy věděla, co je aplikace RiverApp (smích), kde to ukazovalo stav hodně nad hranicí vysoké vody. Kluci řekli, že to bude v pohodě, že to je ledovcová řeka a je to normální, tak jsem jim věřila a sedli jsme na to. Hned za začátku mě překvapily obrovské vlny, protože jsem v životě nic takového nezažila. Byla jsem strašně vyděšená. Pak mě sežral nějaký válec, ale to jsem vyeskymovala, potom jsme to chvíli šidili někde u břehu a potom jsme z toho teda vysedli, že to nemá cenu. A ještě nám k tomu uplavala loď. Tak tohle byl můj první kontakt s divokou vodou v Alpách. To je slušný, ne? (smích)
Chápu, že tohle člověku dodá sebevědomí a odvahu. (smích)
A to ještě není všechno. (smích) Z Ötzu jsme pokračovali na řeku Grand Eyvia, kde jsme taky utíkali z pomalu se svírající soutěsky, a tenhle výlet jsme zakončili na řece Dora Baltea, kde si jeden z těch kamarádů vyhodil rameno.
Ale to máš zase výhodu, že už tě jen tak něco nepřekvapí. (smích)
No to rozhodně ne. Já jsem se teď v létě po několika letech zase podívala na Ötz a zjistila jsem, jak je ta lesní soutěska super, když máš normální vodu. Stejně jako jsem si užila další pěkné řeky v Alpách.
Pořád nám v tom ale chybí to závodění na plasťáku. To tedy začalo ve čtrnácti letech na Trnávce?
To byla jedna z prvních akcí. A potom to přicházelo tak nějak postupně. Občas, když zrovna nebyl víkend se slalomem, jsem s bráchou a jeho kamarády z EBS zajela na nějaký ze závodů, které už jsou v posledních dvou letech sdružené pod hlavičkou Czech Whitewater Tour, a tam se mi dařilo. Potom měl oslovil Srb (Pavel Srbecký), jestli bych se nechtěla přidat do jejich e-Finance Sport Teamu, což mi obrovsky pomohlo vybavením i finančně, protože do té doby jsem vlastně ani neměla pořádně peníze na to si zaplatit startovné. Sice se to nezdá, ale za sezonu je to dost peněz, obzvlášť za velké závody, jako jsou Devils nebo Ekstremsportveko.
Nakonec se k tomu přidal i štafetový Red Bull Dolomitenmann, což je zase trochu jiný typ závodu. Jak tě napadlo jet na „Dolomiťáka“?
S tou nabídkou přišel zase Srb, který už na tenhle závod jezdí dlouhá léta. Volal mi, že poprvé otevřeli i kategorii pro ženy, tak jestli bych nechtěla jet. Trochu problém byl, že to bylo jenom tři týdny před závodem. Já jsem zrovna byla na slalomovém soustředění, ale řekla jsem si, že pojedu, protože na ten termín mi žádné slalomové závody nevycházely. Srb ještě dodal, že je to hodina pádlování proti proudu, a bylo rozhodnuto. (smích)
Jaké to pro tebe bylo? To jsi vlastně poprvé v životě jela vytrvalostní závod, ne?
Nakonec to nebyla žádná hrůza. Byla jsem překvapená, jak rychle mi ta hodinka vlastně uteče. Nebo už si nepamatuju, jaké to bylo utrpení. (smích)
V loňském roce jsi kategorii kajakářek na Dolomiťákovi vyhrála, takže ses do toho docela dostala. Trénovala jsi nějak specificky?
Ani netrénovala. Možná jsem si dala víc delších vyjížděk doma na Orlici, ale že bych si poskládala tréninkový plán tak, že se teď soustředím na tenhle závod, to určitě ne.
Máš sestavený tréninkový plán?
S tréninkem to mám podobně jako s tím závoděním ve slalomu – jezdím hlavně proto, že mě to baví. Většinou se snažím, abych si udělala nějaký týdenní plán, co budu dělat, ale ten se začne brzy měnit podle toho, co zrovna přichází. Ozvou se klienti z gymu, tak jdu samozřejmě s nimi, protože mě to živí. Nebo se rozhodneme, že vyrazíme dělat nějaký sport společně s přítelem a je všechno jinak. Řekla bych, že mám hodně pestrou paletu toho, co dělám, díky slalomu snad tím asi umím i trochu přemýšlet, hýbu se v podstatě denně, ale že by to mělo nějakou pevnou strukturu, to ne. Asi by mě to potom ani tolik nebavilo. Zase bych na sebe vyvíjela tlak.
Na extrémních závodech jsi posbírala dost úspěchů, pojďme si je připomenout.
První větší úspěch přišel ještě v juniorech na Hiko Devils Extreme Race, kde jsem byla druhá na ME v ženách. To bylo myslím v roce 2020. Na Devils jsem pak o dva roky později i vyhrála. Zároveň jsem začala jezdit i kayak crossové závody, které se jezdí v rámci ČP ve slalomu – tam jsem byla na druhém oficiálním mistrovství republiky druhá. To považuju za veliký úspěch, protože to bylo s holkami, které jsou fakt světová špička. V Norsku na Ekstremsportveko jsem byla v roce 2024 čtvrtá. Vyhrála jsem oba ročníky Czech Whitewater Tour, které zatím proběhly, a tedy i ty dílčí závody, které tenhle seriál zahrnuje. No a teď naposledy toho Dolomitenmanna. Tam jsem byla při svojí první účasti před pár lety na třetím místě mezi kajakářkami a vloni jsme sice nevyhrály jako tým, protože nám v den startu odpadla kvůli zdravotním potížím běžkyně a musela se hledat náhradnice, ale vyhrála jsem soutěž kajakářek. Na to jsem hodně pyšná, protože druhá byla Němka Sophia Schmidt, což je neuvěřitelně „nabušená“ holka, která se tréninku věnuje naplno.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Jaké máš plány pro letošní sezonu?
Ráda bych na North Fork Championship, ale asi mi to nevyjde kvůli financím a škole a navíc si ani nejsem moc jistá, jestli už by to na mě nebyla moc náročná voda, protože to je o dost jiný level než třeba naše Devils.
Samozřejmě chci odjet všechny závody Czech Whitewater Tour, která je letos bohužel bez Krakonošova Labíčka. Koncem prázdnin určitě domácí Devils a na podzim možné nějaké Lofer Rodeo a podobně. No a samozřejmě zase Dolomiťák, kde bych letos měla být součástí smíšeného týmu.
Víc toho asi nezvládnu, protože v červnu mám zkouškové období a v srpnu potom příměstské tábory. Ale možná se tam ještě vejde v červenci Norsko, pokud seženu někoho, kdo by se mnou jel.
Jsi součástí e-Finance Sport Teamu. Jak tě podporuje? A jaké máš další sponzory?
E-Finance Sport Team mě podporuje už pár let a jsem strašně ráda, že jsem tehdy Srbovu nabídku využila. Máme poměrně bohatou materiální i finanční podporu, což mi usnadňuje spoustu věcí. Navíc je to tým fajn lidí, kteří opravdu makají, snaží se to dál rozvíjet a jsme velmi úspěšní na závodech. Jo a nesmím zapomenout – taky dostáváme na akce skvělý pivko a skvělý limonády od EFI pivovaru. (smích)
Pádlo mám od RK Company, od Karla Rašnera, je to slalomový model Cris, ale i já i brácha s ním jezdíme taky na řeky. Společně s Vojtou Zapletalem ještě pracujeme na specializovaném pádle na divokou a extrémní vodu, snad to bude už letos.
No a zatím nemám žádnou oficiální spolupráci s Hikem ve smyslu, že bych byla v Hiko Teamu, ale jsme s Kristýnou a Matyášem v kontaktu a postupně se to dál rozvíjí. Vloni na Devils mě poprosili, jestli bych nechtěla být součástí jejich dokumentu, který ze závodu vzniknul a jeho hlavními tvářemi jsou Goerge Snook, Chouťas a já. To byla moc fajn spolupráce a myslím, že ten dokument se povedl.
Prošli jsme vodáckou část tvého života, ale jak už zaznělo, máš činností mnohem víc. Jak to všechno stíháš?
Jako je toho hodně no, ale tak nějak to jde. Ráno v šest vstanu, jdu s klienty na ranní lekce do gymu, potom mám přednášky ve škole, pak jdu domů, kde buď dělám něco do školy, nebo si řeším věci na příměstské tábory, které v létě tady v Hradci pořádám. Potom jdu na trénink a na oběd. Potom zase do školy, pak trénink s dětmi z oddílu, potom ještě další svůj trénink a večer se snažíme strávit nějaký čas s přítelem, který je časově taky hodně vytížený. Takže si většinou sedneme na gauč a jsme hotoví. (směje se) Ale to samozřejmě přeháním, oba máme rádi sport, takže spolu často zajdeme do gymu, zaplavat si a podobně. Navíc on mě v tom, co dělám, podporuje, za což jsem ráda.
Příměstské tábory jsou vyloženě tvůj projekt?
Ano, já jsem tam hlavní pořadatel a spolupracují na tom se mnou kamarádi. Letos proběhne třetí ročník a už se nám to zase začíná pěkně plnit, tak z toho mám radost. Asi tady nebudu podrobně rozebírat, o co jde, to si lidi můžou najít na webu, ale v kostce řeknu, že jsou to sportovně edukativně vodácké tábory, které pořádáme u nás na loděnici DDM. Snažím se, aby v tom bylo hodně pohybu, ale taky chci, aby si děti odnesly i nějaké vědomosti. Studuju historii, takže většinou máme určité nosné téma her v průběhu dne nebo týdne, kde děti hravou formou vstřebají zajímavé informace z dějin nebo jiného odvětví.
Zabýváš se taky trénováním dětí na loděnici…
Jo to je na naší loděnici DDM, kde jsem vedená jako hlavní vedoucí dětského kroužku. Tam se věnuju dětem v průběhu celého roku, ale hodně toho dělá taťka a pomáhá i brácha. Dohromady máme skoro 30 dětí, takže je ti asi jasné, že to už nějakou starost znamená. Přes léto i přes zimu je schůzka nebo trénink jednou týdně a k tomu nějaké víkendové akce nebo třeba závody JuniorXrace. Jeden z nich u nás na loděnici taky pořádáme pod názvem Junior Kayak Fest. Tahle práce s dětmi je úplně super a dělá mi obrovskou radost. Třeba teď přes zimu se nám asi polovina dětí naučila eskymovat, někteří už na obě strany, nebo dokonce bez pádla a je parádní pozorovat, jakou z toho mají radost a jak to chtějí dál rozvíjet. Za chvíli tam budu eskymovat ze všech nejhůř. (smích) Nicméně je to pořád dětský turistický oddíl, takže to nebereme jako nějaké vrcholové tréninky, spíš chceme, aby to děti bavilo, aby to bylo pestré a třeba i na závodech jim říkáme, ať si to hlavně užívají a mají ze svojí jízdy radost. Ale stejně si nakonec vzpomenu na slalomářské závodění a běžím potom podél nich a řvu jak blázen, aby pořádně makaly. (směje se)
A makají?
Když je nějaká pořádná motivace, tak se můžou přetrhnout. (smích) Zrovna vloni jsme na našem Junior Kayak Festu vymysleli takzvaný sušenka race. Někdo nám věnoval pár beden sladkostí, tak jsme je chtěli smysluplně využít. Rozmístili jsme je tedy na několik míst v okolí loděnice a děti mezi těmi místy pádlovaly a sladkosti sbíraly. Sice už to byl poslední závod víkendu a všichni byli unavení, ale najednou pádlovali jako o život, to by ses divil. (smích)
Za čokoládu cokoliv. (smích) Ještě mě napadá poslední otázka, co nějaké vodácké sny?
Jak jsem už říkala, ráda bych někdy závodila na North Fork Championship. A potom si často hraju s myšlenkou, že bych na celé léto jela někam k vodě pracovat jako guide a nedělala bych nic jiného, než pádlovala. Zatím se mi to ale nepovede zkombinovat se školou, prací a příměšťáky, takže to nejspíš ještě nějaký čas bude jenom ten sen.
Budu držet palce, aby se to jednou vyplnilo. A taky do letošních závodů. Díky za rozhovor.
Lucie Součková
* 2004
Kajakářka a nyní už bývalá závodnice ve vodním slalomu za oddíl KVS Hradec Králové. Úspěšná závodnice v kayak crossových a extrémních závodech. Od dětství až dodnes členka vodáckého oddílu při DDM Hradec Králové. Studuje Pedagogickou fakultu na Univerzitě v Hradci Králové – obor tělesná výchova a historie. Dokončuje si trenérské zkoušky: UK FTVS trenér B, osobní trenér Edi-Fit, Crossfit trenér L1. Živí se pořádáním příměstských táborů Way With Fox, jako trenérka v Crossfit SteelWings a trénováním dětí v Gymnathlonu.
Závodní úspěchy:
2. místo ME Hiko Devils Extreme Race 2020
1. místo Hiko Devils Extreme Race 2022
2. místo MČR kayak-cross 2023
3. místo v kategorii K1Ž Red Bull Dolomitenmann 2023
4. místo MS Extremsportveko 2024
1. místo v kategorii K1Ž Red Bull Dolomitenmann 2025
1. místo Czech WW Tour 2024 a 2025
Bavil Tě článek? Můžeš podpořit naši tvorbu!
Tvoříme původní obsah a píšeme o všem, co se na české vodácké scéně děje. Žádné kopírování cizích zdrojů, všechno je ověřené na vlastní kůži. Tvorba takového obsahu ovšem něco stojí a budeme vděční za podporu naší práce! Využít můžeš QR kód nebo dar zaslat na účet 2801829432/2010 s variabilním symbolem 444999.
Děkujeme!
