Rozhovory

Sedíme na terase Tomášova domu a já si říkám, že takhle musí chtít bydlet každý vodák. K nasedacímu platu slalomového kanálu je to odtud něco málo přes 100 m a zhruba stejně daleko je to i k Vltavě, po které se můžete vydat do centra Budějovic nebo na Hlubokou. A taky je to odtud stejně daleko k vodácké hospodě Na Kanále. Kde se tady Tomáš vzal a co je zač? To si pojďte přečíst.

Jsem v sídle Hika na Jílovišti, a než mi Mates nachystá židli a vodu, vniknu do kanceláře, kde sedí několik lidí u počítačů. „Jdu dělat rozhovor s Matyášem, práskněte mi na něj něco.“ Z jedné strany se ozve poměrně nesmělé „designer“. Ale od jiného počítače mnohem ráznější „určitě workoholik“. Jdu ověřit, jak dobře ho mají přečteného.

Český rafting má několik „otců“, kteří by mohli tvořit pomyslný kmen. A jak známo, každý kmen potřebuje mít náčelníka, kterým by v tomto případě dle mého názoru měl být Standa Hájek, protože toho pro český, ale i světový, rafting udělal strašně moc. Když jsem se na rozhovor se Standou připravoval, narazil jsem také na rozhovor z časopisu Kanoe Raft Kajak (ročník 2008), ve kterém mimo jiného Standa řekl: „Hádky jsou moje druhá přirozenost.“ Pohádal se se mnou? To se dočtete…

Na druhém stupni základní školy chodil do basketbalové třídy, ale příliš zápasů neodehrál. „Maximálně dva,“ směje se Pavel Davídek, trenér kajakáře Josefa Dostála, olympijského šampiona v rychlostní kanoistce a také Trenér roku 2024. „V té době jsem už začínal s rychlostní kanoistikou a závodní víkendy na vodě se mi křížily s basketbalovými zápasy. Závodil jsem za Lokomotivu Nymburk, odkud pocházím.“

Martin tráví téměř půl roku na cestách za prací i výlety se svým campervanem, takže nebylo snadné najít společné časové okno pro setkání. Vzhledem k tomu, že rozhovor vznikl, se to ale podařilo a mně to udělalo velikou radost. Martin je opravdu pozitivní a inspirativní člověk. Poseděli jsme v přírodě, pozorovali přicházející jaro a u toho klábosili o… Však si přečtěte o čem.

Když jsme se domlouvali na společném povídání, Jirka navrhnul, abychom se sešli na loděnici klubu, která se nachází u rybníka Záplavy (též Turyňský rybník) kousek od Kladna. Byl jsem rád, protože jsem kromě Jirky samotného poznal taky zázemí Vodáckého klubu Kladno. Během rozhovoru se navíc ukázalo, že Jirka a oddíl jsou neoddělitelně „spojené nádoby“. Jirka totiž často přestává říkat já a přechází na my, čímž je myšlený právě oddíl. Prostě srdcař!

Příprava na rozhovor s Ondrou byla opravdu náročná, protože se o něm nedá vyšťourat skoro nic. Tedy krom několika vět, které o sobě má uvedené na webových stránkách, ale v těch jsem se zase dočetl jen to, co bych tak nějak očekával. No co, nezbývá než se pořádně vyptávat. Tak to pojďte udělat společně se mnou.

Když se řekne Kráťa, hned se mi vybaví několik krásných vzpomínek na juniorská léta. Obecně ráda vzpomínám na časy u vody strávené se skvělou tréninkovou partou. Nikdy nezapomenu na zážitkový kurz aneb celkem drsné soustředění, které organizoval právě Kráťa s Pavlou Kneblovou. Jejich přístup k tréninku mi otevřel oči a ukázal opět trochu jiný pohled na svět. Živě si pamatuji na to, jak Kráťa za volantem krosil silnice v Atlantě, div nám lodě ze střechy neuletěly – no dobře vlastně nám jednou i uletěly. S odstupem času jsem si uvědomila, jak velké má Kráťa srdce. Je to člověk, který věnuje maximum času a úsilí práci s dětmi. Je to jeden z nejlepších trenérů, kterého znám, a doufám, že poznám víc takových, jako je on!

Je až neuvěřitelné, že je to už 10 let, co David „Vory“ Sodomka žije jako nomád a zabývá se pouze pádlováním a fotografováním. Drtivou většinu roku je Vory na cestách a čas tráví buď v těch nejlepších vodáckých destinacích světa, nebo se účastní těch nejzajímavějších vodáckých expedic, které za poslední roky proběhly. K tomu všemu Vory nedá z ruky svůj fotoaparát, kterým všechny ty úžasné zážitky dokumentuje. Na konci každé sezony pak sesbírá ty nejlepší snímky, sestaví z nich kalendář a vznikne něco, co chce mít ve svém pokoji pověšený každý správný kajakář. Podařilo se mi Voryho zastihnout a prohodit s ním pár slov o letošním kalendáři i nomádském životě.

Na rozhovor s Monikou jsem se chystal už nějaký čas, ale vždy je potřeba počkat, až se sejde všechno, co se sejít má. V tomto případě se to potvrdilo na víc než sto procent, protože Monika na jaře letošního roku vydala knihu, což už je samo o sobě dobrým důvodem pro rozhovor. Nakonec tomu okolnosti chtěly ještě tak, že jsem se s ní na povídání domluvil zrovna na den, kdy v Liberci toto svoje „děťátko“ křtila, takže jsem se rovnou zúčastnil i slavnostního aktu. A ono by to stejně jindy nešlo, protože v době, kdy jsme si povídali, zbýval Monice týden a kousek do odletu na další velkou zahraniční cestu a vy tyto řádky čtete v době, kdy už jí má Monika za sebou.

Před 20 lety vznikla rodinná firma SUNDISK, za kterou si asi většina vodáků vybaví vodácké půjčovny na Jizeře, Nise a Dyji a zázemí, které k těmto půjčovnám patří. Jenomže SUNDISK není jenom půjčovna lodí, je to rozvětvená struktura, která toho dělá hodně a v mnoha oblastech. O vzniku a vývoji firmy jsme si povídali s jejím zakladatelem Martinem Bauerem mladším.

Miroslav Šperk je paraplegikem. Úraz míchy se mu stal v šestnácti letech. Jeho životní filozofie je postavena na vášni ke sportu. Sám říká, že kdyby se nevrátil ke sportu, těžko by dokázal najít sebevědomí v sobě samém. Sportem jeho úraz začal a sportem se také dokázal vrátit zpět do reálného života. Reprezentoval Českou republiku na Paralympijských hrách v letech 2004 a 2008. Je generálním sekretářem Českého paralympijského výboru. Závodně se jako hendikepovaný sportovec věnoval vrhu koulí, hodu diskem, alpskému lyžování i basketbalu a před pár lety našel vášeň v kanoistice. Rozhovor s Mírou Šperkem byl neuvěřitelně inspirující a jeho cesta může být motivací (nejen) pro osoby s podobným životním osudem.

Diplomat, překladatel, spisovatel, cestovatel, polárník, pořadatel Arktického festivalu a už podruhé v životě taky vodák, který (právě až na druhý pokus) zjistil, že žít bez kajaku se mu nechce. Nebudu to dál okecávat, pojďme raději Zdeňka poznat společně.

Rozhovor s Petrem jsem plánoval už dlouho, ale nikdy jsem to nedotáhnul do konce. Když mi ale vloni začátkem sezony při jednom telefonátu z ničeho nic nabídl ke koupi jeho firmu (nekoupil jsem ji), bylo jasné, že teď už to dotáhnout musím. Počkal jsem, až bude prodej dokončen, a potom jsem se s Petrem domluvil na setkání u něj doma. Přísedícími nám byli Petrova manželka Alenka a taky nový majitel firmy Panenka Paddles Jirka Lula.

Franta Košina zvaný Frkoš měl loňský rok velmi úspěšný. Oslavil devadesáté narozeniny a získal od Českého svazu kanoistů ocenění Osobnost vodní turistiky. Tohle všechno ale nepřišlo samo od sebe. Franta je celoživotním vodákem a činovníkem ve vodáckém klubu v Karlových Varech a zároveň vedl přes padesát ročníků závodů na řece Teplá. S lodí i bez lodě procestoval pěknou řádku zemí a kromě vody se taky věnoval vysokohorské turistice a běžeckému lyžování. Pojďte ho se mnou poznat trochu blíž.