Turistika

Ve třetím dílu našeho seriálu se podíváme na dětské oddíly, které se zabývají vodní turistikou. Najdeme tu širokou paletu možností od skautů, pro které je voda jen doplňkem k další pestré činnosti, až po kluby, jejichž činnost si moc nezadá s těmi závodními.

Dlouho jsem přemýšlel nad tím, zda se mám o těchto drobných perlách rozepsat. Pak jsem se drobet uchlácholil, že díky klidnému toku nebude tolik vyhledávaná „rádoby“ vodáky a tím si snad i nadále do dalších let udrží svou čistotu vody a okolních břehů.

Je třicet let po „sametové“ revoluci. Dnešní, vlastně i více než třicetiletí, jedinci nepamatují, jaké to bylo, když jsme nemohli cestovat. Jedna z možností, bylo vycestovat na západ se sportem. To se mi několikrát podařilo a tím vznikla neodolatelná touha opět se podívat za „železnou oponu“.

Pokud byste si lámali hlavu, třeba jako já, na kterou řeku se v létě vydat, i když je poměrně sucho a moc řek vodu v korytě nemá, může být Lužická Nisa alternativou pro váš výlet.

Slovensko je malá krajina s dvoma tvárami. Hornatý sever, nížinatý juh. Vždy ma bavilo hľadať miesto, kde sa to láme. Mapa úseku pod Piešťanmi sľubuje, že takéto miesto nájdem na Váhu.

Po knihách Nejhezčí túry světa a Nejhezčí místa světa se dobrodruh a cestovatel (a také stálý spolupracovník Pádlera) Jan Hocek rozhodl řídit heslem „Všude dobře, doma nejlíp“ a vydal svou třetí knihu, která se zabývá výlučně jeho domovinou, tedy Českou a Slovenskou republikou.

10. ročník známé akce jsme opět nevynechali. Pro nás to tedy byl „jenom“ 7. ročník, který absolvujeme vždy cestou na lyže na Modravu, i tak ale tuto akci už řadíme mezi naše tradiční.

Altaj byl původně v plánu už vloni. Jenže okolnosti mne nakonec zavály na Sajanskou Oku, a byla z toho akce z říše snů! Pohádka sibiřského podzimu, při které vás každý den napadá, že takovou žluť snad u nás v Evropě ani nemáme (článek z Oky vyšel v Pádlerovi 3/2018). Jenže na Altaji vás přesně tohle bude napadat zase!

Whanganui je dodnes jedinou přístupovou cestou do nitra panenské přírody a neproniknutelných pralesů stejnojmenného národního parku Whanganui na Novém Zélandu.

V předvečer 30. výročí Sametové revoluce nakládáme seakajaky a míříme ku Praze. Nejedeme na Václavák ani na Hrad. Jedeme do „HáGéčka“ na návštěvu k vodákům do Vodácké ulice vedle vodáckého slalomového kanálu v Troji. Slíbený táborák už plápolá a jeho sálavé teplo se stává s padající tmou a přituhující zimou vcelku atraktivním artiklem.

Předposlední říjnová sobota již tradičně patří ukončení vodácké sezóny ve Východních Čechách, které pořádá Klub vodáků turistů Pardubice. Desítky vodáků, cyklistů i pěšáků se za krásného počasí sešlo v Bohdanči u mostu, aby společně zamkli letošní vodu.

Od té doby, co jsme přesunuli Zamykání Ohře z říjnového data na záříjové, máme takový hezký pocit, že si ještě užíváme léta, protože ještě dobíhají poslední letní dny. Letos jsme vyzkoušeli nedělní datum, ale asi je pravda, že vodáci jsou zvyklí vyrážet ve velkém spíše v sobotu než v neděli. Sice ti skalní z Teplic přijeli, ale žádné kolony na řece nevznikaly.

S Bobrem se okolo vody sem tam vídám už přes 15 let a dlouhou dobu jsme také v kontaktu pracovním – kvůli vodáckým akcím na Doubravě a Chrudimce, které pořádá už pořádnou řadu let. Naše setkání proběhlo tematicky u klubovny skautů v Ronově nad Doubravou, kde jsme poseděli na schodech (na kterých jste už možná někdy z Doubravy vystupovali) u řeky za krásného jarního dne. Franta se rozpovídal o sobě a svém vodáckém životě a také o pořádání vodáckých akcí, kterých by dělal ještě víc, kdyby to jenom trochu šlo. A samozřejmě jsme nemohli vynechat ani letošní zrušené odemykání Doubravy, který bylo první v celé historii této akce!

Honza Bašta je mezi českými vodáky zavedenou firmou a nejspíš na něj narazíte pod přezdívkou Chobotnice nebo Chobotničák. Proč jsem si vybral pro rozhovor právě jeho? Protože se mi zdálo, že jeho stavění lodí, styl, jakým se vydává na vodácké výpravy, i názory na vodáckou scénu prostě stojí za zveřejnění. Pojďme tedy Chobotničáka poznat společně…

Nafukovací lodě mají oproti těm pevným mnoho nesporných výhod. Tou hlavní je díky kompaktním rozměrům možnost sbalit loď do velikosti příručního zavazadla a s tím spojený snadný transport k vodě. Pro převoz takto zabaleného plavidla nepotřebujete nutně auto na rozdíl od pevné lodi, se kterou jste o poznání méně svobodní. Odolnost „vzducholodí“ je také dostatečná a většina poškození je snadno opravitelná ihned, za pomoci záplat a lepidla.